O vízum do Tibetu se vzhledem ke svým aktivitám asi ani nepokoušíte, čínské úřady nezapomínají. Ale cestovala jste tzv. Malým Tibetem, tedy Ladákhem. Jaké jsou Vaše vzpomínky na Ladákh?
Máte pravdu, získat vízum do Tibetu je pro kohokoliv, kdo kritizuje čínskou politiku a speciálně porušování lidských práv v Tibetu, téměř nemožné. Ladákh je oblast v Severní Indii a Malý Tibet se jí říká po právu, protože život Ladáčanů se životu v Tibetu velmi podobá. Týká se to jídla, tanců i způsobu života včetně náboženství, samozřejmě podobná je i krajina. V Ladákhu žije významná komunita Tibeťanů, kteří museli ze svojí okupované vlasti prchnout. Koho zajímá Tibet, bude v Ladákhu spokojený.

Doporučíte do Ladákhu z Indie letět, nebo spíše sice delší, ale nepochybně zážitkovou cestu autobusem?
Pokud do Ladákhu poletíte, ušetříte si několik dní náročného cestování, ale připravíte se o nádherné zážitky a dobrodružství a pravděpodobně budete víc bojovat s výškovou nemocí, protože pozvolný nástup snáší organismus lépe než prudké přistání v nadmořské výšce 3500 metrů.

Mám tři týdny dovolené. Jaký byste mi navrhla itinerář pro individuální cestu Ladákhem? Co určitě nevynechat?
Pokud máte tři týdny dovolené, můžete zvládnout zajímavý okruh. Ovšem upozorňuji na to, že hodně náročný a svým způsobem i nebezpečný a občas nepředvídatelný. Silnice vedou horskými oblastmi, nejsou udržované, padá na nich kamení a tak se často zaseknete na docela dlouho. Kdo má slabé nervy, bude se v některých úsecích trochu bát. Ale stojí to za to. A uvidíte nejen Ladákh, ale i údolí Spiti, které je málo známé, ovšem rozhodně stojí za návštěvu. Doletíte do Dillí a pokračujete do města Kalka, to vám zabere jeden den – vlakem nebo autem. Přespíte a časně ráno nasednete do nádherného vláčku, který se jmenuje Himalayan Queen, je v seznamu UNESCO, a za pět a půl hodiny vás doveze do kdysi britského koloniálního města Shimla. Tady doporučuji alespoň jeden den přestávku, město patří k nejkrásnějším, která jsem v Indii viděla a navíc zde nakoupíte úplně všechno, co jste si nepřivezli z Prahy, včetně třeba fotoaparátu nebo léků, a pořádně si před náročným cestováním v horách odpočinete. Ze Shimly máte dvě možnosti. Poněkud kratší, rovnou do Manali, nebo fantastickým okruhem přes Nako, Tabo, Kazu a především klášter Ki – tady už jste v turisty opomíjeném údolí Spiti. Přes sedlo Kunzum (4551 m. n. m.) se dostanete do Manali. Cesta ze Shimly až sem trvá tak 10 dní. Budete vyčerpaní, ale šťastní. Manali je hodně turistické, možná až moc, ale po cestě mimo civilizaci si to asi užijete, nakoupíte, najíte se a pohodlně vyspíte v jednom z mnoha hotelů. Z Manali už jste dva dny cesty (hodně náročné a dlouhé) od Lehu, hlavního města Ladákhu. Cesta je to úžasná, někde je popisovaná jako nejnebezpečnější na světě. Budete jednou přespávat ve stanovém táboře a může se vám stát, jako našim přátelům letos, že přijde velký déšť, dojde k sesuvu půdy a vy na nějaký čas uvíznete – s tím je prostě třeba počítat, tohle není cesta s Čedokem. Leh – hlavní město Ladákhu – si zase užijete mezi turisty z celého světa, v pohodlných kavárnách a restauracích a s nekončeným množstvím atrakcí od jízdy na motorkách Royal Enfield až po meditace a sjíždění řeky na raftech. Můžete vystoupat na horu Stok Kangri do výšky 6153 m. n. m. – to už je pořádný zážitek nebo navštívit několik překrásných klášterů: Tikse, Alči, Lamayuru. Zpátky do Dillí můžete z Lehu letět, abyste se vešli do svých tří neděl.

Druhou, poněkud snazší variantou je doletět z Dillí do Lehu, procestovat Ladákh z Lehu až po Mulbekh, nebo až do Šrinagaru – po cestě máte kláštery Alči a Lamayuru. Ve vesnici Mulbekh mají Čechy rádi, protože tam už několik let jezdí dobrovolníci z Brontosaura v Himálaji a pomáhají rozvoji místní školy a komunity. My jsme tam s rodinou pomáhali v roce 2013 a máme nádherné vzpomínky. Tahle návštěva rozhodně stojí za to, včetně dvou mulbeckých klášterů. Mulbekh je také hraničním místem mezi buddhistickou a muslimskou oblastí Kašmíru, která je dál za Mulbekem až přes Kargil do Šrinagaru. Pokud se k této cestě rozhodnete, zjistěte si, jaká je v Kašmíru politická situace, může to být nebezpečné.

Jak to chodí v klášterech v Ladákhu? Smím vstoupit? A co přespat?
Všechny kláštery jsou veřejnosti přístupné a zpravidla se setkáte s velmi vřelým přijetím. Řada mnichů a mnišek dokonce mluví anglicky, takže si s nimi i zajímavě popovídáte. Někde můžete za malý peníz přespat, dostanete tibetský čaj a třeba i něco na zub. Jsou to nádherné zážitky.

Jaká jsou setkání s tibetskými mnichy? Vzpomenete na nějaké? Jací jsou vůči cizincům? Prý je jejich nejoblíbenější zábavou fotbal?
Jak už jsem zmínila, zpravidla jsou to otevřené duše s velkým srdcem a o kontakt s lidmi mají zájem, bývají veselí a dobrosrdeční. S fotbalem zkušenosti nemám, ale tam, kde jsme byli my, byl oblíbený kriket a volejbal. A musím říct, že na solidní úrovni. Oblíbené jsou stolní hry, třeba šachy. Úplně nejoblíbenější je carrom board. Podobá se kulečníku, hraje se na dřevěné desce, namísto koulí se používají dřevěné kameny, které se hráči snaží cvrnkáním dostat do kapes v rozích. Mnišky v klášteře Koang, kde jsme trávili krásné večery, byly v téhle hře úplně skvělé a desku sypaly moukou, aby kamínky pěkně klouzaly. Byla to legrace, naše Noemi téhle hře propadla taky.

Jaká je ta nejnebezpečnější silnice světa z Manali do Lehu?
Tady se ptáte dost nevhodné osoby, já totiž trpím silnými závratěmi. Musela jsem se hodně přemáhat a chvílemi jsem docela trpěla. Na druhou stranu jsou to úžasné výhledy a pokud někdo rád chodí na různé pouťové atrakce, tak tohle je pořádná lochneska. Podíváte se pod sebe a pár čísel od krajnice sráz stovky metrů, přitom silnice není silnicí v pravém smyslu slova, je to vlastně zpevněná cesta, která je rozbahněná když naprší a to potom kola pěkně kloužou a opravdu se tají dech. Když se ale nedíváte pod sebe, ale před sebe, tají se dech nad krásou, která se před vámi rozprostírá a to určitě stojí za to.

Jakou četbu o Tibetu či Ladákhu byste doporučila? Máte nějakou oblíbenou?
Já mám hodně ráda životopis Jeho Svatosti dalajlámy. To je skutečně kniha, která vás hodně obohatí a na tuhle cestu se výborně hodí. Pokud cestujete s dětmi, můžete si přečíst Pět měsíců v Himálaji manželů Mikiskových. Moji kamarádi Aneta a Luboš Pavlovi zase sepsali příběhy z vesnice Mulbekh, kde jsme dobrovolničili s Brontosaury. Je to krásné čtení a navíc její koupí podpoříte dobrou věc. Jinak jsou přímo v Ladháku ke koupi anglickojazyčné průvodce, takže není třeba nic vláčet s sebou a udělat si radost koupí až přímo na místě, např. ve výborném knihkupectví přímo v Lehu.

Kdysi dávno začali do indické Dharamsaly proudit hippies. Jaký je v současnosti evropský vliv ve městě, kde sídlí tibetský exil?
Dharamsala, resp. McLeodGanj, je opravdu velmi turistické město oblíbené nejen Evropany, jezdí sem celý svět. A samozřejmě je to znát. I po dvou letech od naší poslední návštěvy jsme cítili, jak rychlé změny tu jsou. Trochu se dalšího vývoje bojím, zatím však je pobyt tady mimořádně příjemný a zábavný. Jsou tu hezké kavárny a restaurace, kde se potkáte nejen s turisty, ale i s místními, hlavně s mnichy a mniškami. Komunikace mezi lidmi je velmi otevřená, jen si někde sednete, zpravidla zapředete zajímavý rozhovor. Můžete navštěvovat různé kurzy, jako např. jógy, meditace nebo vaření tibetských jídel – to jsme letos udělali my. Můžete do přírody na treky nebo pozorovat ptáky – jsou tu nádherné podmínky. A koupíte tu v knihkupectví zajímavé knihy a vůbec všechno, co potřebujete a v Indii byste jinak hůř sháněli.

Kurzy vaření tibetských jídel? Jak Vám chutná jačí maso, máslo nebo mléko? Prozradíte nějaký recept?
Tibetská kuchyně je poměrně skromná použitými surovinami, není divu. Podmínky pro pěstování jsou ve vysokých horských podmínkách značně omezené. Mně osobně chutná a myslím, že si ji vychutnávají i cestovatelé, kteří mají jinak problém s velmi ostře kořeněnou indickou stravou, protože jsou kořeněná velmi jemně a nepálí vůbec. Mezi typické pokrmy patří tukpa – vydatná polévka s nudlemi, momo taštičky vařené v páře nebo smažené a vámi zmíněné jačí maso. Z másla a mléka se připravuje tibetský čaj, ale rozhodně si nepředstavujte čaj, na který jsme zvyklí my. Tibetský čaj je spíš polévka, protože je mastný a slaný. Má to svůj dobrý důvod, dodává lidem v náročných podmínkách energii, kterou potřebují. Já jsem ho ochutnala poprvé v Praze a připadal mi docela odporný. Ale když jsem ho dostala od mnichů v klášterech, zjistila jsem, že mi chutná. Je to věc zvyku a taky přístupu, English milk tea to prostě není. Momo taštičky jsou výborné a myslím, že vám budou chutnat. Recept ráda připojuji, je to originál, který jsem získala na kurzu vaření, kterého jsme se účastnily s dcerkou Noemi u tibetského kuchaře v Dharamsale. Moc jsme si to užily.

Před přibližně půl rokem jste byla v Indii, blahopřála jste dalajlámovi k narozeninám, jaké bylo setkání?
Tänzin Gjamccho je mimořádný člověk bez ohledu na to, že je ještě k tomu 14. dalajlámou. Máme všichni ohromné štěstí, že žijeme v jeho době. Myslím, že příští generace nám tohle privilegium budou závidět. Současný dalajláma je obdivuhodný v mnoha ohledech. Je obdařen výjimečnými vlastnostmi jako jsou soucit, inteligence a roztomilý smysl pro humor. Jeho komunikace s okolím se vyznačuje bezprostředností a zároveň intenzivním soustředěním. Když jste s ním, cítíte jak vás vnímá, jak se o vás zajímá. Nejde o formální protokolární výměnu bezobsažných vět, jak je tomu u mnoha tzv. „vysoce postavených lidí“, kteří se neustále s někým potkávají. S dalajlámou zažíváte hluboký lidský kontakt a sílu okamžiku, který s ním trávíte. Víte, nejsem buddhistka, nejsem ani filozofka a v této oblasti nemohu dalajlámovy ohromné vědomosti smysluplně využít, nemám na to. Ale rozumím jeho obecným sdělením týkajícím se povahy lidské existence, smysluplnosti pozitivního myšlení a jednání nebo soucitu mezi lidmi jako hnacího motoru humanity. A jako politoložka samozřejmě vnímám jeho názory na demokracii a uspořádání společnosti a jsem solidární s Tibeťany v jejich zatím marném boji za záchranu toho, co jim ještě po čínské okupaci zbylo.

Vztah mezi Českou republikou a Tibeťany je specifický a silný. Zásluhu na tom má mimo jiné přátelství dvou skvělých lidí, našeho prezidenta Václava Havla a dalajlámy. Oba mají mnoho společného stejně jako naše země a navzdory tomu, že Václav Havel už nežije, pro dalajlámu zůstává Česká republika místem, ke kterému má hluboký vztah. To, že naše současná politická reprezentace dalajlámu a Tibeťany zrazuje, je smutné, ale ukazuje se, že je stále hodně Čechů, kteří Tibet podporují. I o tom svědčí gratulace, které jsme dalajlámovi přivezli. Odezva u veřejnosti byla nečekaně velká a potvrdila to, co jsme se domnívali. Je zde hodně lidí, kteří jsou hodnotově ukotvení a pro které je morálka nedílnou součástí jejich bytí. Dalajlámovi jsme jeli blahopřát s celou rodinou do McLeodGanj, což je malé město nad Dharamsalou, kde dalajláma s velkou tibetskou komunitou žije od roku 1959, kdy byli nuceni utéct z Tibetu okupovaného čínskými komunisty. Viděli jsme se v minulosti už mnohokrát v Praze nebo při setkání parlamentářů podporujících Tibet v Římě, ale setkání v dalajlámově domově je přece jen zajímavější. Byli jsme radostně nervózní, koupili jsme si pro tu příležitost v dílně uprchlíků tradiční tibetské oděvy a s napětím rozbalili krabici s hrnečkem od Bořka Šípka, kterou jsme celou cestu vláčeli v batohu. Oddechli jsme si, že je hrnek celý. Dalajláma byl v úžasné kondici. Vřele nás přivítal, vzpomínal na zážitky z Prahy a při pohledu na fotografii Václava Havla se rozplakal. Přiložil si ji na čelo, chvíli se modlil a potom řekl, že je Havel stále s námi. Vážil si gratulace tolika lidí i organizací, které zná a má je rád, jako např. Člověk v tísni nebo Knihovna Václava Havla.

Neměli bychom heslo Free Tibet nahradit přesnějším Save Tibet? Už nejde o samostatnost Tibetu, ale o samotné přežití Tibeťanů. Je to tak?
Máte naprostou pravdu, jde o závod s časem. Když se stal Václav Havel prezidentem, vypadalo to nadějně. Byl významnou hlavou státu, která pozvala dalajlámu na oficiální návštěvu a proboural tak určité tabu. Také díky jeho otevřenosti vyjadřovalo světové společenství dalajlámovi a Tibetu v posledních dvaceti letech určitou podporu. V poslední době se to zhoršilo, řekla bych, že nejen u politiků v České republice. Vítězí oportunismus a honba za penězi, morálka ustupuje v rozhodování stranou a tak si nás čínští komunisté kupují a samozřejmě, že to snaze Tibeťanů a jiných utlačovaných skupin získat svobodu a zachránit svoji kulturu a náboženství nepomáhá. A to nehovořím o životním prostředí a škodách, které jsou páchány v této oblasti, ty jsou prakticky nezvratné a ovlivní celou planetu.

Jste členkou správní rady organizace Most, která mj. podporuje vzdělanost a zlepšování životních podmínek tibetských dětí. Jak se to v posledních letech daří?
Cestu za dalajlámou jsme spojili s návštěvou a dobrovolnickou prací na projektech, které jsme zatím sledovali jen z Prahy. Cestovali jsme letecky do Dillí a potom vlakem, auty i autobusy přes Himálaj a údolí Spiti, byla to náročná a krásná cesta, která nás na setkání s dalajlámou dobře duchovně připravila. Navštívili jsme kláštery a školy, které podporuje sdružení MOST. Hovořili jsme s mnichy a mniškami i malými dětmi ve školách, předávali jsme jim dopisy od dárců z Čech a pomáhali psát odpovědi. Fotografovali jsme jejich portréty a diskutovali s jejich vedením o tom, co a jak dělat do budoucna. Lidé v těchto místech žijí ve velice skromných, s naším prostředím nesrovnatelných podmínkách, ale jejich vědomosti jsou na vysoké úrovni a jejich poznání smyslu existence je pro nás velice obohacující a inspirující. Díky pomoci od dobrých lidí z Čech mají možnost věnovat se svému náboženství a rozvíjet kulturu, která je v ohrožení nejen chudobou, ale i narůstající globalizací. A dětem umožňuje vzdělávat se a získat základní podmínky pro život, víc si nepředstavujte, materiální blahobyt, v němž žijí i ti nejchudší lidé u nás v ČR, je v údolí Spiti nepředstavitelný. Sleduji nejen příjemce podpory, ale také jejich dárce. A naplňuje mě optimismem, když si čtu dopisy lidí z Čech. Vyjadřují lásku a empatii a utvrzují mě v pocitu, že nejsme ztraceni. Ani my, ani Tibeťané.


.

Jeden recept od Kateřiny na závěr:

Momo taštičky/knedlíčky
Jsou tradičním jídlem nejen v Tibetu, ale také v severní Indii a samozřejmě v Nepálu nebo také v Bhútánu. Existují ve stovkách variant naplní i tvarů, každá rodina má svůj recept. Váhu téměř nikdo nepoužívá, takže se množství jen odhaduje nebo odměřuje mističkou. Základní momo jsou vegetariánské s náplní ze zelí, mrkve a cibule. Těsto je úplně jednoduché, vlastně jen voda s moukou, můžete přikápnout půl lžičky oleje, sůl se tradičně nedává, můžete ale špetku přidat. Těsto 2 misky mouky / světlé hladké / smíchejte s vodou / čtvrtkou půlkou skleničky, příp. olejem a tvořte těsto. Vodu přidávejte opatrně, těsto by mělo být jemné, vláčné a dost elastické. Zabalte těsto, aby nevyschlo a nechte v lednici půl hodiny odpočinout.

Náplň: cibule, 1/2 misky zelí, 1/2 misky mrkve, 1/2 lžičky zázvoru, stroužek či dva česneku, olej, sůl.

Cibuli, zelí a mrkev pokrájejte nadrobno / malé nudličky. Do pánve dejte olej, osmahněte cibuli, přidejte česnek a zázvor, zelí a mrkev. Osolte. Když zelenina dostane barvu a změkne, je náplň hotová. Můžete přidat nadrobno posekaný koriandr. Odpočaté těsto válejte rukou na hada a potom uštipujte stejně velké kousky, které následně rozválejte na malé placičky, které naplníte zeleninou, překlopíte a stočíte podle toho, jaké tvary chcete mít. Je jich nekonečné množství a nejlepší bude, když se podíváte na internet, kde jsou videa s postupem. Místo, kde momo překládáte, potřete vodou, bude lépe držet. Paráček potřete olejem, aby se knedlíčky nepřilepily, nebo pod ně poskládejte několik listů zelí, a teprve na ně pokládejte momo. Vařte v páře 5 až 7 minut, až budou momo hotové a lesklé. K momo se obvykle podává chilli omáčka. Dobrou chuť s tímhle skromným, ale velice chutným jídlem.