Den 14 – Plaza de Toros de las Ventas

Aréna je snadno dostupná metrem, stanice Ventas leží na stejné lince jako Sol. Jakmile jsme vystoupili z metra, už nám nějaký překupník nabízel na dnešek vstupenky. Jenže v době koridy už budeme v Praze. Od desáté ranní ale můžeme na prohlídku arény. Dost nestydatě na prohlídkách vydělávají, cena se vyšplhala na 14 € (Palacio Real stojí jen 10), mám ale Madrid Card. Za okamžik stojím ve vchodu, na zdi plaketa vzpomínající slavného toreadora Antonia Bienvenidu. A už si mohu představovat lidi vstávající nadšením, aplaudující toreadorovi, celou tu hru na život a smrt, na rytířství.


Plaza de Toros de las Ventas

Den 13 – Toledo

Můžete se zastavit krok co krok jako v museu; nebo můžete jít jako ve snách, neboť toto vše, narobené tisíciletím, označené plamenným písmem Alláhovým, křížem kristovým, zlatem Inků, životem několikerých dějin, bohů, kultur a ras je nakonec něco fantasticky jednotného; co dějin a civilisací se vejde do tvrdé dlaně toledské skály! Takto emotivně popisoval své pocity z Toleda Karel Čapek.

Toledo už není Toledem minulosti, ale turistickým centrem. Není divu, má neuvěřitelně bohatou historii. Nechybí mu poetičnost, krása, tajuplnost. Tyčí se na skále nad řekou Tajo, odkud se dá od římského mostu Alcántara pomalu vystoupat až nahoru k Alcázaru. Dívejte se nejen před sebe, ale také nad sebe. Mohlo by se stát, že díky nepozornosti minete oblouky bývalé mešity z 11. století, která už dávno stojí uprostřed další zástavby.

V Toledu lze vyrazit po židovských stopách (za vstup stojí bývalá synagoga Santa María la Blanca) nebo za světem, který vytvořil proslulý El Greco. Část starého města je přeplněná turisty, mnohá zákoutí a uzoučké uličky jsou ale liduprázdné. A dávejte pozor na projíždějící auta, mnohé toledské uličky jsou opravdu úzké, jede auto a chodec se musí přitisknout na zeď.

Den 12 – Madrid

Přijet do Madridu z Extremadury, to je pecka do hlavy. Z malých zapadlých historických městeček – pamatujících slávu conquistadorů – do rušného velkoměsta 21. století, kde se „paří“ celou noc. Proti Extremaduře je vše dražší, včetně tapas, navíc porce jsou menší. A obsluha, jak už to v ulicích plných turistů – jako je Gran Vía – bývá, méně pozorná a příjemná. Ale takový je jednoduše Madrid, metropole, která přeje připraveným a zkušenějším. Pak si i Madrid dokážete užít, přestože mu chybí poetické kouzlo například Cáceresu nebo Prahy.

V madridském turistickém infocentru na Plaza Mayor (kde se v těchto dnech pracuje a opravuje ostošest) mne čekala Madrid Card na 72 hodin. Stojí 67 € a vyplatí se těm, kteří chtějí prožít tři dny v Madridu opravdu totálně naplno. Zahrnuje vstupy do památek a muzeí (mj. Palacio Real, Prado, aréna na býčí zápasy Las Ventas i muzeum býčích zápasů), slevy na kulturní představení, vstupy do barů i ve vybraných restauracích.

První jsem ale v Madridu po výstupu z metra viděl náměstí Puerta del Sol a ulici Calle Mayor. Tedy restaurace, bary, cukrárny, prodejny suvenýrů včetně portrétů fotbalových hvězd, ale také herny, sázení a sem tam žebráci. A spousta lidí, s blížícím se večerem bylo centrum Madridu plnější a plnější. Než padla tma, prohlédli jsme si královský palác, egyptský chrám Debod a povečeřeli tapas na Gran Vía.

Den 11 – Segovia a římský akvadukt

Vlakové nádraží Chamartin nám k srdci nepřirostlo. K prodeji lístků deset pokladen, ale… pouze ve dvou prodávají na dnešek a před nimi fronta jak v Rusku. Jak jsme očekávali, první vlak do Segovie vyprodaný, druhý stojí místo 13 eur za osobu dvojnásobek, takže jedeme za dvě hodiny třetím. Madrid – Segovia za cca 28 minut, rychlovka, ale většina cesty vede tunelem a z krajiny nevidíme nic. Pouze dostáváme z obrazovky informaci, že se řítíme rychlostí kolem 220 km za hodinu (oficiálně dosahuje 250).

Na Chamartinu byly otevřené ještě další tři pokladny, v nichž se prodávaly lístky na příští dny. Mačkám červený knoflík „venta anticipada“ a vyjede mi číslo 692. Právě prodávají čísla kolem 630, brzy poznávám, že bych čekal na lístek na zítřejší den nejméně hodinu (velmi optimistický předpoklad) a vzdávám to. Jedna paní jde protestovat k pánovi sedícímu u okénka, ale jen si ťukajícímu do počítače. Výsledkem je cedulka, že zde je pokladna mimo provoz, prodej tedy rozhodně neurychlila. Zlaté poměry například na pražském „hlaváku“. Samozřejmě, jízdenky je možné koupit přes internet, pro cizince to však není vždy ideální. Španělský systém kupování jízdenek je jednoduše šílený.

Podobné je to v Segovii, kde je otevřené jediné okénko (prý je ve Španělsku vysoká nezaměstnanost) a před ním dvacet lidí. To máte pocit, že se Španělé zbláznili. Čekám deset minut a u jediného okénka kupuje stále stejný pán a něco zdlouhavě řeší. To nemá řešení. Přece nestrávím večerní Segovii na nádraží ve frontě. Mávnu rukou a ohlížím se po odjezdu do města a do hostalu, protože nádraží rychlovlaků je nějakých 5–6 km za městem. Autobus jede za 15 minut, cesty z Extremadury máme už plné zuby, vedle stojí taxi a za 8 eur nás doveze k hostalu v uličce za katedrálou.

Často doma slýchávám, že my, občané České republiky, neumíme jazyky a že se cizincům s námi těžko komunikuje. Chytráci, kteří takto hovoří, jistě příliš necestovali světem a rozhodně nenavštívili Španělsko a Extremaduru. Snad v žádném turistickém infocentru v Extremaduře nebylo možné se domluvit anglicky a přece jen… turistická infocentra by asi měla sloužit i zahraničním turistům. Jen napovím, že mimo turistická infocentra není situace lepší. Takže slovník a základy španělštiny s sebou.

Sbohem, Extremaduro. Po téměř celodenním trápení ve vlacích a na nádražích jsme v Segovii. Stálo to za to! Ten akvadukt! Vysoký až 28 metrů, přímo uprostřed města mezi domy, celkem 166 oblouků. Ve městě dlouhý snad 800 metrů, celkově asi 15 kilometrů. Dílo Římanů z prvního či druhého století.

Zítra zpět do Madridu a autobusem. Žádné fronty, cesta vyjde levněji a lístky lze koupit až před nástupem do autobusu.

Den 10 – Medellin, rodné město Cortése

Medellin leží necelých 50 kilometrů od Méridy. Je to ospalé městečko, které v době siesty naprosto ztichne. Bývaly ovšem časy, kdy byl Medellin mnohem živějším městem. Vždyť se v něm narodil Hernán Cortés. Dobyvatel dnešního Mexika a jeden z nejslavnějších conquistadorů má na hlavním náměstí v Medellinu sochu a místní obyvatelé jsou na svého rodáka náležitě hrdí.


Socha Hernána Cortése v Medellinu

Do Medellinu dokonce v neděli nejede žádná veřejná doprava a tak jsme zvolili na cestu z Méridy taxi za 40 eur. Medellin není jen rodištěm Cortése, nad městem se tyčí kdysi arabský hrad a pod ním leží římské divadlo. Krásou a velikostí se s divadlem v Méridě srovnávat samozřejmě nedá, ale jsme kdesi na zapadlém španělském venkově a kdo by tady římské divadlo očekával… Bohužel, rekonstrukce trošku krásu divadla ničila, přesto výhled na schodiště divadla a nad ním mohutné hradby hradu, krásné pokoukání.

Pár slov k ubytování. Spíme v hostalech, jak se říká ve Španělsku a v Extremaduře lze přes booking běžně najít pokoj kolem 35 eur. Hostaly jsou v pohodě. Čisté, útulné, jen se připravte na to, že nikde nemluví jinak než španělsky. Fajn jsou i krátká posezení v baru či restauraci. Stačí si objednat skleničku vína nebo pivo a na stole přistane jako pozornost podniku drobné občerstvení. Někde olivy, jinde kousky kuřete a hranolky, někde malý talířek leča. A když si objednáte další pití, bude i další malé občerstvení.

Den 9 – Jerez de los Caballeros

Bílé město templářů a conquistadorů. Zapadlé městečko nedaleko portugalských hranic, kam téměř nevede žádná veřejná doprava (o víkendu vůbec žádná). Hernando de Soto a Vasco Nunez de Balboa se právě v tomto městečku narodili. Obě jména nelze minout, socha Hernanda de Sota stráží jednu z bran do města, po obou jsou pojmenovány ulice, náměstí, ani de Balboova socha nechybí.

Výlet z Meridy do Jerezu de los Caballeros je malým logistickým oříškem. Zvláště o víkendu. Nejprve autobus do Zafry, poklidného malého městečka s krásnými centrálními náměstíčky Plaza Grande a Plaza Chica, odtud stopem, jinou variantu jsme nenašli. Ale v Extremaduře se stopuje v pohodě. V průvodci se píše: „obecně platí, že čím méně aut je na silnici, tím častěji zastaví“. Platí to. Poprvé zastavilo druhé auto, poté jsme stopovali přes dvacet minut, potřetí – již na cestě zpět – zastavilo páté auto a počtvrté čtvrté. Mezi třetím a čtvrtým mohlo uběhnout i pár minut, ale místní jednoduše vědí, že zde žádná veřejná doprava nejezdí a když je někdo na první pohled turista, zastaví.


Jerez de los Caballeros

Den 8 – Římské město Mérida

Kdysi se jmenovala Augusta Emerita a bývala hlavním městem římské provincie Lusitánie. Žádné jiné španělské město se nemůže pyšnit tolika památkami na časy římské. A nejen španělské, ani italská. Ohromující římské divadlo, prastarý kamenný most přes řeku Guadiana se 60 oblouky, Dianin chrám, v němž si kdysi jeden zbohatlík postavil v 16. století dům, amfiteátr pro gladiátorské zápasy, římská vila Mitreo, akvadukt (přestože Pont du Gard to není), hipodrom pro závody vozatajů.

Museo Nacional de Arte Romano má na zapadlé jihošpanělské město neuvěřitelnou sbírku římského umění. Úchvatná je především sbírka mozaik, některé jsou zavěšené na zdech, přestože jsou až gigantických rozměrů několika metrů. V muzeu se dozvíte vše o historii provincie Lusitánie, která zahrnovala kromě území dnešní Extremadury také velkou část Portugalska.

Mérida byla založena v roce 25 př. n. l. pozdějším římským císařem Augustem. A málokde na světě je římská historie dodnes tak přítomná. Na prohlídku starých římských památek jeden den, a to od rána do večera, sotva stačí.


Římský most v Méridě

Den 7 – Klášter Guadalupe

V kopcích východně od Trujilla, po silnici asi 75 kilometrů, leží královský klášter Santa María de Guadalupe. Celá staletí do něj proudilo bohatství conquistadorů, o tom, že to byly „zlaté“ časy, svědčí prohlídka kláštera a jeho bohatství. Prohlídka s povinným průvodcem začíná v nádherném mudejarském ambitu, pokračuje místností s desítkami zpěvníků, a jakých zpěvníků, každý má rozměry více než metr na výšku a asi 70 cm na šířku. Jen to přijetí v katolickém klášteře mělo daleko od milého setkání, tady vládla přísnost, hned jsem měl pocit žáčka před učitelem. Už v pokladně rozhodně pán nehýřil milým úsměvem a průvodce… Pár minut jsem přemýšlel, co mi jeho způsob výkladu připomíná. Pak jsem si vzpomněl. Amarcord. Můj oblíbený Felliniho film a fašistický italský učitel. Přesně tak, jak Felliniho učitel vykládal svým žákům, tak náš průvodce pojal přístup k hostům kláštera. Nesčetněkrát zazněla věta „Ahora, una cosa muy importante“, tedy – nyní velmi důležitá věc. Ta dikce! Prostě stará škola. Každopádně Guadalupe je hezká vesnička kolem kláštera, staré uličky s podloubím (i dřevěným), spousta květin. A večeře na malém náměstíčku před klášterem, proč ne.

Cesta do Guadalupe není bez auta jednoduchá, z Trujilla jedou dva autobusy denně, podobně z Madridu, o víkendu se žádnou dopravou nepočítejte.

Den 6 – Mezi supy v Monfragüe

Asi nikde v Evropě nežije tolik supů bělohlavých, jako v národním parku Monfragüe. Kolem 10 hodiny ranní se dosud na skalách posedávající supi konečně rozhodli předvést. Desítky supů nám najednou létají nad hlavami a to vlastně kdekoli v parku, nejen na nejznámější skále Penafalcon. Na rozdíl od Pyrenejí místní rangeři supy nekrmí, takže jejich populace je udržována na přirozené úrovni.

Nejlepším obdobím na návštěvu parku je jaro, v polovině března totiž přilétají i černí čápi (bílí již v zimě). Soužití vodních ptáků s dravci je mírumilovné, dokonce ani jejich mršiny supy nezajímají, protože jsou příliš malé pro supí komunitu. Domluvili jsme si projížďku parkem a vyplatilo se, ranger nás v džípu zavezl i do vzdálených míst, kde jsme kromě supů, orlů a jelenů obdivovali i háje korkových dubů. Ranger nám rozdal silné dalekohledy, takže jsme pozorovali létající supy, jejichž rozpětí křídel je až 280 cm, opravdu zblízka. Občas to v dalekohledu vypadalo, že sup nalétává přímo na nás. Ze všech stran se ozývaly hlasy jelenů, supi kroužili na obloze, na skalách u vody sem tam volavky. Projížďka trvala asi tři hodiny a byla zaměřena na přírodu, její součástí nebyla návštěva zříceniny hradu Monfragüe. Většina parku je vzhledem k přísné ochraně nepřístupná.

Přístup do parku je bez vlastního auta komplikovaný, přes park nejezdí žádná veřejná doprava. Informační centrum, restaurace a ubytování jsou ve vesničce Villarreal de San Carlos.

Den 5 – Natural Monument Los Barruecos

Asi 14 km západně od Caceresu leží Natural Monument Los Barruecos. Každému propagačnímu materiálu dominují čápi, jenže je konec léta a čápi přiletí až v listopadu. Na žulových skalách, které eroze formovala stovky milionů let, trůní opuštěná hnízda. Musí to být zážitek, toulat se cestičkami parku a mít nad hlavami čapí rej. Ve druhé polovině září je park vyprahlý, vody méně než jindy, přesto si užíváme toulání touto zvláštní krajinou. Vodní nádrže, které v těchto místech stavějí už od 16. století, obklopují vyhlazená žulová skaliska, nad vodou sem tam prolétne volavka nebo jiný vodní pták.

V parku si lze vybrat několik tras, nejdelší značená zeleně se jmenuje Las Tres Charcas Route a má trvat asi 3,5 hodiny (to se ale musíte vážně zdržet na každém kroku sledováním ptáků, vodní plochy, oblohy a fotografováním). Trasa vede kolem obou největších nádrží Charca del Barrueco de Abajo a Charca del Barrueco de Arriba (tedy dolní a horní). Kromě vodního ptactva, které bude v zimě nepochybně početnější, hnízdí v parku orli (Hieraetus pennatus) a nad hlavami nám většinu dne majestátně krouží.


Charca del Barrueco de Arriba

Koupání zakázáno, podobně je to s rybařením, to je na povolení. Přestože jsme nedaleko Caceresu, jsme v přírodě, během tříhodinové procházky potkáváme jen několik lidí, kam oko dohlédne – skály. Doprava z Trujilla, kde máme základnu, vyžadovala menší logistickou akci, ale nakonec nebyla tak komplikovaná. Autobus do Caceresu Miratem a odtud mikrobusem jiné společnosti do městečka Malpartida de Caceres. Odtud je to do informačního centra parku necelé tři kilometry.

Den 4 – Trujillo aneb Druhý den u Pizarra doma

Celodenní toulání kamennými uličkami Trujilla. Ranní káva, pokud chcete bez mléka a ne takový nejmenší hrníčeček, řekněte „kafé americano“. S mlékem, bez mléka, káva stojí obvykle 1,1 €. Co mne v jižním Španělsku překvapuje – nikde nevidím širokou nabídku oliv, dokonce ani úzkou nabídku, nepočítám-li v obchodě ve sklenicích. V Trujillu je řada krámků, kde nabízejí místní produkty, především drahou šunku a báječné sýry, ale olivy, sušené, zelené i černé, veliké i malé, prostě nikde. A všude, kam se oko podívá, hlava ohlédne, všude jsou olivovníky, to nejde na rozum.

Kupovat obyčejné olivy ve skle se mi nechce. Podobné je to s rajčaty, dokonce bych řekl, že nabídka rajčat je horší než v českých supermarketech a to opravdu není pochvala. Vše vynahradí sýry a víno.

Siesta. Přes typickou španělskou siestu nejede vlak. Ve dvě odpoledne se vše uzavře, dokonce i turistické centrum na Plaza Mayor. Otevře se opět o páté a je otevřeno do osmi. Tak je to i u památek, kam je vstupné mezi 1,4 až 1,8 €. Vstupné se platí i v kostelech. Večeře v restauraci, sedli jsme si asi o půl osmé na zahrádku na Plaza Mayor, přišel číšník s tím, že se objednává až od osmi. Dříve se nenajíme. Dokonce ani sendvič neudělají. Trujillo je ve druhé polovině září už docela ospalé městečko, turistů málo, žádné přeplněné davy.

Nad Trujillem se tyčí starý arabský hrad, postavili ho někdy v 9. či 10. století. Uvnitř nečekejte vybavené místnosti, hrad tvoří jen mohutné hradby a prázdná nádvoří. Ale po hradbách se dá chodit dokola a výhledy jsou daleké. Za návštěvu hrad určitě stojí. Pár uliček od hradu je Casa de Los Pizarro, což je muzeum Francisca Pizarra a jeho rodu. Dům je ukázkou tradičního bohatšího středověkého obydlí. Návštěvu nedoporučuji těm, kteří znají historii španělského vpádu do dnešní Jižní Ameriky, protože kromě základních informací v muzeu nic, navíc jsou popisky pouze ve španělštině.

Nemáte-li vlastní auto, cestování Extremadurou je komplikované. Na některá místa jede jediný autobus denně, například ke klášteru Santa María de Guadalupe. Na mnohá ani jeden, například do Parque nacional de Monfragüe, kde žijí snad stovky supů.


Socha Pizarra na náměstí v Trujillu

Den 3 – Trujillo aneb U Pizarra doma

Za parného odpoledne se pasáčkovi pomalu klížila víčka. Před ním se rozprostírá starobylé městečko Trujillo, obehnané červenými hradbami. Pod oslnivými slunečními paprsky se rýsují mohutné bašty prastaré citadely. Stará pověst vypráví, že tu kdysi, před dávnými časy, rozbil válečný tábor sám Julius Caesar s kohortou římských legionářů. Pasáček to město nemá v lásce, i když tam spatřil světlo světa. A tak zvedá unavené oči výše a výše a bez zájmu sleduje hru lehkých bílých obláčků. Fouká do nich vítr a mění je v podoby podivných rytířů, pádících na válečných ořích do nekonečných dálav. Jiné se seskupují do houfu a plují jako plachetnice nebo těžkopádné galéry pomaličku po blankytném nebi někam k jihu.

Tím pasáčkem byl Francisco Pizarro. Úryvek je z knihy polského spisovatele W. K. Osterloffa s názvem Rod Pizarrů.

Trujillo je nejkrásnějším městečkem Extremadury. Na Plaza Mayor se tyčí jezdecká socha onoho pasáčka, později zakladatele Limy, hlavního města Peru, tady se dobyvatel Peru narodil. Pro jedny zloduch, pro druhé jedna z velkých postav historie. Když na Korsice oslavují rodáka Napoleona, proč by nemohla být v Trujillu socha Pizarra. Kdysi mi vyprávěla historička a etnoložka Markéta Křížová, že Indiáni jsou více a více politicky aktivní, takže se vrací Černá legenda. Je překvapující, jak silné zůstává povědomí, že zlí Španělé přijeli do Ameriky, aby vyvraždili Indiány. Dnes je to tím silnější, že indiánské spolky jsou schopné platit své vlastní historiky a mají své vlastní kulturní a vzdělávací instituce. V Severní Americe mají indiánské rezervace své univerzity a v nich vytvářejí svou verzi dějin. Já neříkám, že je špatná, je jejich, a neodpovídá evropskému standardu. Evropa, která si uvědomuje svou ztrátu globální dominance, na tento diskurz přistupuje. Už v roce 1992 se neslavilo objevení Ameriky, Indiáni dnes nepřipustí, aby se o nich říkalo, že byli objeveni, ale slavilo se kulturní setkání, je tedy snaha tu historii harmonizovat, vytáhnout z ní to dobré.

Nejen Pizarro je rodákem z Trujilla, také Francisco de Orellana, který pojmenoval Amazonku. Trujillo je kamenné městečko, nad nímž se tyčí kdysi arabský hrad, jeden čas zde Arabové byli dobyvatelé. Bohužel, spousta starých kamenných domků je neobydlených, na prodej, slouží spíše jako sklad. Každopádně, koupit si místní sýry, báječné červené víno (silné!), to je kombinace…

Den 2 – Caceres a paláce conquistadorů

Povinná prohlídka v Caceresu – Torre de Bujaco. Kdysi součást arabského opevnění, podle legendy v ní muslimští dobyvatelé pod vedením Abú-Ya Quba podřezali na čtyřicet křesťanských rytířů, to se psal rok 1173. Ve věži je muzeum popisující Caceres od prehistorických dob, přes příchod Římanů a Arabů až po křesťanské časy. Bohužel, vše je pouze ve španělštině a nejen v Torre de Bujaco, která se tyčí přímo nad Plaza Mayor (pokud někdo mluví alespoň tak tak anglicky, je to překvapení a to i v infocentru. Za jediný den jsem zdokonalil španělštinu jako málokdy.

Caceres býval kdysi pouhým římským vojenským ležením ve 2. století př. n. l., později se v jeho sousedství usazovali obchodníci, řemeslníci, tak vznikalo město, které v dobách slávy těžilo z koloniálního bohatství. Dodnes působí vznešeně bývalé paláce conquistadorů, v některých jsou dnes muzea nebo dokonce hotely, například Parador de Caceres uvnitř hradeb, cenově je ale přístupný jen nemnohým.


Arabská cisterna

Na druhé straně starého města je Palacio de las Veletas. Součástí této honosné budovy je arabská cisterna aljibe, stojí za vidění, přestože se velikostí a krásou nemůže rovnat cisterně z byzanstské éry Konstantinopole (dnes Istanbul) s proslulými hlavami Medůzy. Poseděli jsme u kávy na Plaza de San Jorge, zašli na krátkou návštěvu starého domu s názvem Casa Arabe. Uvnitř je soukromé muzeum, řada menších místností zařízených jako harém, zbrojnice, lázně, kuchyně atd. Bohužel, taková taškařice a všehochuť, v níž je naházeno cokoli, co pochází z východu včetně tureckých fezů.

Večeře – celé pečené kuře, hranolky, paprika, rajčata, litr piva, káva. To vše za 12 eur a pro dva jídla a pití do sytosti. Ale… ty uzrálé sýry! Těch červených vín! Tolik šunky! Už zítra. Večerní Caceres je živé město, vysedává se v barech, postává na chodnících před bary.

Mimochodem, co udeří do očí od prvního kroku v Extremaduře – neexistuje odhození odpadků. Jak to ti Španělé dělají, že se jim nepovalují na ulicích a v parcích papíry, rozbité lahve a spousta dalšího odpadu.

Den 1 – Z Prahy do Caceresu

Let z Prahy do Madridu… ty Pyreneje! Pico de Aneto a jeho ledovce téměř přímo pod námi. Španělská krajina zdála se z výšky taková kulturní, narýsovaná políčka, jako by ji opečovávali už nejméně dva tisíce let, to je od časů starých Římanů. Cesta z letiště jednoduchá, hned u východu vidíme značku metra, pár jezdících schodů a jsme u vchodu. Obsluha automatu na jízdenky rychlá, kdo nevládne španělsky (doporučuji se základům naučit), přepne na angličtinu. Zvolí se nejprve místo odjezdu, poté stanice výstupu a automat oznámí cenu. Z letiště i na letiště je příplatek 3 eura, celkem 5 eur na osobu, jinak stojí cesta i s více přestupy a přes celý Madrid cca 2 eura.

Ale že by cestování Španělskem bylo bez zádrhelu… Dorazili jsme metrem do stanice Chamartin, nahoře se nachází stejnojmenné vlakové nádraží. Že jedou odpoledne vlaky směr Caceres, víme. Jenže první je vyprodaný. A jede ještě jeden, z nádraží Atocha na druhé straně Madridu v 18:25, ale… není sice vyprodaný, jenže zbývá poslední místo. Jsme dva. Zdá se mi tento způsob dopravy poněkud nešťastný, nedovedu si představit, že bych si chtěl vyrazit například z Prahy do Brna a oznámili mi, že na příští tři dny je vše vyprodáno. Jiná země, jiný mrav, vzhůru na autobusové nádraží Sur. Další dvě eura za metro, dva přestupy, trochu tlačenice, jak to už v metru v pátek odpoledne bývá. Hned se hrnu k okénku společnosti Avanza, lístky jsou, jedeme za 40 minut. Cesta dlouhá, téměř 5 hodin, jízdní řád dodrželi.

Vstup na nástupiště k autobusu je uzavřen a otevřel se až asi pět minut před odjezdem. Jedna paní se marně domáhala otevření o pár minut dříve, pár ostřejších slov se zřízencem, vyhrkla na něj své opovržlivé „macho!“, ale bez výsledku, dveře zůstaly uzavřené. Chtěla si před odjezdem zakouřit, což je samozřejmě v hale zakázané, proto ta agrese.


Plaza Mayor o půlnoci

Před 22:30 vystupujeme na nádraží v Caceresu. Venku čeká jeden taxík, za 5 eur nás doveze k hostelu Al Qazeres, který je přímo u hradeb, do starého města pár kroků. Sprcha a hned na Plaza Mayor. Je téměř půlnoc, Španělé se začínají bavit. Všude kolem spousta barů, restaurací, někde dokonce živá hudba. Dospělí, mládež, malé děti.

Den 0 – Stará a dobrá země

„Je to pusté a veliké, vyprahlé jako poušť, tajemné jako Sinai; já nevím, jak to říci: je to jiný kontinent; není to Evropa. Je to přísnější a hroznější než Evropa; je to starší než Evropa. Není to pustota melancholická; je slavná a podivná, drsná a exaltovaná. Černě odění lidé, černé kozy, černí vepři na horce hnědém pozadí. Tuhý a do černa vyuzený život mezi rozpáleným kamením… Španěly, jako každá stará a dobrá země, se drží regionalismu, je tisíc a jeden rozdíl mezi Valencií a Asturií, Arragónem a Extremadurou.“

Tato slova napsal Karel Čapek ve svém Výletu do Španěl. Také vyrážím do Španěl, ale nikoli v Čapkových stopách. Ta EXTREMADURA… vznešená starobylá města conquistadorů, divadla a další starověké památky na římskou přítomnost, klášter vybízející k poutní cestě již půl tisíciletí, národní park se supy kroužícími nad hlavou. Cáceres, Mérida, klášter Santa María de Guadalupe, Trujillo (rodné město Francisca Pizarra, kdysi pasáčka vepřů a později dobyvatele a zakladatele), Medellín (rodiště Hernána Cortése, dobyvatele Mexika), Garrovillas de Alconetar, Jerez de los Caballeros, Zafra, víno, olivy, pikantní sušená šunka, paprika, ovčí sýry, cerveza. V létě šplhají teploty na 40 stupňů Celsia (důvod zářijového putování).

Extremadura je regionem, odkud pocházeli nejslavnější conquistadoři amerického kontinentu. Nejen Pizarro a Cortés, ale také:
Pedro de Valdivia – zakladatel Santiaga de Chile
Pedro de Alvarado – dobyvatel Guatemaly
Hernando de Soto – první Evropan, který překročil Mississippi
Francisco de Orellana – pojmenoval Amazonku
Vasco Núñez de Balboa – první Evropan, který přešel Panamskou šíji.

Řada nově založených měst Nového světa byla pojmenována podle měst v Extremaduře – v Mexiku a v Jižní Americe stojí mj. Mérida, Medellín, Trujillo.

Mnozí se mne ptali: Kde že je ta Extremadura? Nuže – na jihozápadě Španělska, severně od Andalusie, přilepená na portugalské hranici, za níž je Alentejo a Marvao, kdysi orlí hnízdo Ibn Marwana.

Jaká je Extremadura v roce 2015? Na tuto otázku budu denně (podaří-li se) odpovídat v tomto Španělském deníku.