Počet návštěvníků hypogea je přísně regulován, denně se do podzemních prostor vypravuje pouze šest prohlídek v 9, 10, 11, 13, 14, 15 hodin a vždy po deseti lidech, tedy pouze 60 návštěvníků za den. Tomuto omezení odpovídá fakt, že rezervovat prohlídku (přes internet na https://booking.heritagemalta.org/), je nutné přibližně měsíc dopředu, místa jsou dlouho dopředu vyprodaná. Pokud již jste na Maltě a máte dva týdny dovolenou, šance, že bude volné místo je především v sezóně naprosto minimální. Regulace počtu návštěvníků je nutná, předchází dalšímu poškození stěn hypogea, které bylo kvůli erozi, nárůstu zelených řas a poškození prehistorických maleb v roce 1990 uzavřeno (hypogeum bylo poprvé otevřeno pro veřejnost už v roce 1908, v letech 1910–1911 ho navštívilo 250 lidí, v roce 1987 až 74 tisíc). Náročná rekonstrukce trvala celých deset let. Hypogeum je od roku 1980 zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO.

Co vlastně znamená hypogeum – slovo pochází z řečtiny hypo = pod a gaia = země. Podzemní prostor hypogea Ħal Saflieni je třípatrový, téměř 11 metrů hluboký komplex o celkové ploše kolem 500 m² pocházející z doby asi 3800 až 2500 př. n. l. Civilizace, která postavila hypogeum i ostatní maltské chrámy, po sobě nezanechala žádné další stopy a dodnes archeologové nerozluštili, zda byli tito lidé potomky prvních maltských zemědělců, kteří Maltu nepřetržitě obývali, nebo tyto mimořádné stavitelské znalosti na malém ostrově využívali lidé cizí kultury, kteří na Maltu přijížděli pouze na náboženské, astronomické a rituální obřady. Bylo tedy hypogeum chrámem, nebo pohřebištěm? Najděte více lidí se shodným názorem… Nelze vyloučit, že hypogeum původně sloužilo jako obřadní prostor, ale v průběhu více než tisícovky let mohlo být později využívané i jako hromadné pohřebiště. Mimochodem, ty nejfantastičtější teorie dokonce zmiňují, že hypogeum bylo jakýmsi pravěkým řídícím střediskem meziplanetárních le­tů.


Nenápadný vstup do hypogea


Ležící dáma z hypogea, která je vystavena v Národním archeologickém muzeu ve Vallettě

Na stěnách podzemních prostor (podobně jako na megalitických kamenech v nadzemních maltských chrámech) je množství spirál, což může mít spojitost s vizemi zažitými během tranzu a halucinací. Jedna z nejnovějších teorií napovídá, že v konstrukci megalitického hypogea hrál zásadní roli zvuk a využití jeho účinků. Kdo ví, zda to není jedno z dávno ztracených tajemství, před jejímž odkrytím archeologové v současnosti stojí. Archeoakustika dává více a více odpovědí na otázku, zda naši předkové skutečně využívali ve svých stavbách akustických efektů. Mimochodem, podobné akustické zvláštnosti jsou známé z mexických pyramid, např. tlesknutí rukou se odráží v ozvěně a připomíná zpěv kvesala chocholatého, kterého uctívali Mayové i Aztékové a dodnes je v Guatemale „národním“ ptákem.

Joseph Farrugia, jeden z vědců, kteří se zabývají výzkumem hypogea, popisuje zvukové efekty: „Když někdo hovoří hlubokým hlasem do výklenku v místnosti, kterou jsme pojmenovali Věštecká komora, hlas se rozléhá po celém hypogeu, všude slyšíte dunící hlas“. A Linda Eneix (Mediterranean Institute of Ancient Civilizations), autorka několika publikací o maltských megalitických chrámech, dodává, že stát v hypogeu, je jako stát uvnitř gigantického zvonu. Tyto zvukové efekty mohli lidé před tisícovkami let využívat ke změnám stavu vědomí, které je přiváděly do tranzu, extáze, mystického pohroužení až hypnózy. Vědci testovali v hypogeu nejen různé hlasy a výkřiky, ale také jednoduché hudební nástroje, které byly rozšířené v době jeho stavitelů (nemají ovšem dosud k dispozici žádný přímý důkaz o tom, že podobné nástroje byly skutečně lidmi v hypogeu využívány). Vědci zjistili, že na určitých frekvencích má hluboký mužský hlas neobvykle silnou rezonanci, podobně jako využití šamanského bubnu. Naopak zvuky vydávané na kravské rohy nebo lastury podobný účinek neměly stejně jako ženské výkřiky. Více o projektu si můžete přečíst v angličtině na http://www.maltatemples.com/.


Spirály na megalitických kamenech


Jak šel na Maltě čas…

Hypogeum bylo objeveno náhodou. V roce 1902 se budovaly domy pro příchozí pracovníky nových vojenských doků a dělníci kopali ve skále cisternu na vodu. První prozkoumal hypogeum v prosinci 1902 archeolog, historik a kněz Antonio Annetto Caruana, autor publikace Report on the Phoenician and Roman Antiquities in the Maltese Islands. Zaznamenal především značné množství lidských kostí a doporučil další výzkum podzemních prostor. V následujícím roce ho vedl jezuitský kněz Emmanuel Magri, své poznatky ale nestihl publikovat, protože byl vyslán svými představenými na misii do Tunisu, kde v roce 1907 ve Sfaxu zemřel. Navíc se veškeré jeho zápisky ztratily, tedy i dokumentace toho, v jaké stavu byly odkryty protory hypogea. Lidské ostatky nebyly nalezené v hrobech, ale naházené bez jakéhokoli řádu, navíc mezi nimi i kosti zvířat. Odborníci odhadli, že patřily přibližně 7 tisícům osob, poněkud přehnané odhady šplhaly až k číslu 33 tisíc. Kosti byly výlučně ženského pohlaví, což by mohlo naznačovat, že tehdejší společnost byla matriarchální a v hypogeu byly pohřbívány kněžky, případně další významné ženy. Hypogeum nebylo pravděpodobně nikdy plně osvětleno a v setmělých prostorách chrámu mohlo docházet k různým iniciačním obřadům. Archeologický průzkum v době rekonstrukce naznačil, že nad hypogeem stával nadzemní komplex, ovšem podrobné důkazy bude v současnosti již přetěžké předložit, protože nad hypogeem jsou domy, ulice, město, prostě 21. století.

S kostmi je spojena pořádná snůška záhad. Ztrácejí se. Především ty, které byly deformované. Ještě v roce 1971 bylo v muzeu 11 deformovaných protáhlých lebek, později pouze sedm, šest. Okamžitě se vyrojily spekulace, že úřady nechávají kosti zmizet úmyslně, aby s nimi zmizely i důkazy o tom, že hypogeum bylo více než jen obyčejné pohřebiště. Britský archeolog David Trump, který působil v Národním archeologickém muzeu ve Vallettě v padesátých a šedesátých letech, tvrdil, že na jedné stěně hypogea rozpoznal stěží znatelnou kresbu bizona, kresba ovšem – pokud existovala – časem zmizela kvůli klimatickým podmínkám způsobených tisícovkami návštěvníků. Zobrazené zvíře ale vyhynulo o tisíce a tisíce let dříve, než je oficiální udávané stáří hypogea. Proto se opět objevily spekulace, že muzeum nechalo kresbu smazat úmyslně.


Balkónky v Paole


Balkónky v Paole

Největším nálezem v hypogeu byla 12 centimetrů dlouhá soška tzv. Ležící dámy, která je dnes vystavena v Národním archeologickém muzeu ve Vallettě. Mohlo by se jednat o bohyni, v jejímž lůnu spí zemřelí a probouzejí se znovu na svět? Tedy bylo hypogeum jakousi bránou, kterou se zemřelí vraceli zpět do lůna Matky Země? Žena opravdu plných tvarů leží na boku, nepochybně tedy nezobrazuje mrtvou postavu. V hypogeu se našly i další sošky žen, například ležící na břiše tváří dolů. V dalších maltských megalitických chrámech nacházeli archeologové mj. i sošky a sochy stojících ženských postav. Jan A. Novák v knize Největší záhady Středomoří o hypogeu dodává: „Tajemstvím zůstává i účel ostatních megalitických chrámů na Maltě. Jakým bohům byly tyto stavby zasvěceny a jaké obřady se uvnitř odehrávaly? Dokonce i označení „chrám“ je spíše jen dohoda moderních archeologů, než dokázaná realita. V žádné (s výjimkou postranních prostor podzemního hypogea) se nenašly hrobky. V několika objektech zato byly (stejně jako v hypogeu) sochy i sošky žen, které se svými proporcemi značně vymykají současným představám o ideální modelce – mnohem blíže mají k Věstonické venuši. Od dob moravských lovců mamutů sice dělí maltské stavitele nejspíš desítky tisíc let, přesto nelze vyloučit, že jde o stejný kult. Bylo by to „nejtrvanlivější“ náboženství na světě… Kult, jehož ústřední postavou byla ona dobře živená paní se může pochlubit také překvapující územní rozšířeností – nálezy venuší pocházejí z celé Evropy. Podporuje to domněnku, že v té době na našem kontinentě existovala do značné míry jednotná civilizace, v níž probíhala nejen obchodní i kulturní výměna na velké vzdálenosti.“

K hypogeu se váží i legendy o ztracených podzemních civilizacích. Podzemní chodby komplexu prý sahají mnohem hlouběji pod oficiálně uznané tři úrovně. Možná vedou až k tajemstvím, které by v případě potvrzení byly největším objevem tisíciletí – k legendární podzemní říši Agartha. Pod poslední „oficiální“ úrovní jsou údajně další, které jsou velmi úzké a lze se jimi jen proplazit. Poté pokračují do neprobádaných podzemních hlubin ostrova, v nichž kdysi americká badatelka Louisa Jessup, která pracovala na britském velvyslanectví na Maltě, spatřila cizí bytosti. Její průvodce, kterého se ptala, kam že ty chodby vedou, odvětil, že se do nich může vydat, ale jen na vlastní nebezpečí. „Zdvihla jsem výše svíci a zírala jsem hluboko dolů do propasti. Pomyslela jsem si, že by bylo příliš nebezpečné pokračovat dále bez průvodce. Náhle jsem uviděla asi dvacet osob obřích postav v hluboké díře pode mnou. Šly v jedné řadě po úzké skalní římse. Jejich výška byla 20 až 25 stop, šly pomalými dlouhými kroky. Najendou se všechny zastavily, otočily se a zvedly hlavu směrem ke mně. Současně zvedly ruce a kývaly na mě.“ Do tajemných prostor podzemního labyrintu se prý odvážil i jeden učitel se svými společníky a žáky. Třicet lidí se tehdy nevrátilo z prostor, které se údajně táhnou napříč celým ostrovem. Prý celé dny byl slyšet křik dětí z podzemí na různých místech, ale nikdo nedokázal lokalizovat, odkud zvuky přicházejí.

Erich von Däniken o hypogeu napsal: Kamenná doba je tak nazývána proto, že lidé během ní používali kamenné nástroje. Kovy ještě neznali. K otesání monolitů, z nichž je hypogeum složeno, by museli mít k dispozici přinejmenším pazourek, který je tvrdší než vápenec. Jenomže pazourek se na Maltě nevyskytuje. V průvodcích se dočteme, že hypogeum vznikalo ve třech stavebních etapách. Je samozřejmě docela dobře možné, že v raných dobách (vůbec neřešme, do jaké konkrétní časové epochy spadaly) využívali lidé přirozené skalní výklenky, rozšiřovali je a upravovali do žádoucí podoby. Ovšem tímto způsobem nemohla vzniknout hlavní hala ani vyklenutý kopulovitý strop. „Podzemní prostory jsou nezvykle symetrické“, napsal odborník na maltské záhady Alexander Knörr. „Obdivuhodná je fantastická akustika hypogea. Tiše šeptané věty jsou jasně slyšitelné po celém areálu.“ A to je další neuvěřitelný kousek neznámých prehistorických géniů, o jejichž původu nebo způsobu myšlení si nedovolujeme ani spekulovat.

Nuže, nebudeme dále spekulovat. Chcete-li se dotknout tajemství hypogea, stačí koupit letenku na Maltu a zabukovat termín návštěvy.

Maltské střípky, 3. díl: Mdina
Maltské střípky, 2. díl: megalitické chrámy Hagar Qim a Mnajdra
Maltské střípky, 1. díl: Marsaxlokk