„Nechť je v Albánii do skonání světa panák rakije levnější než láhev limonády. Cestovatelé, poutníci a turisté z národů jiných, kteří do těchto končin zavítají, budou národ zdejší za toto potěšení velebit.“ To je citát z Vaší knihy Albánie – kráska se špatnou pověstí. Napadá mne, piják tvrdého alkoholu to má na cestách Albánií jednodušší než abstinent…
Abstinent to má horší všude, výjimkou jsou muslimské země, tam se to nenosí, přestože jsem poznal řadu muslimů, kteří běžně alkohol pijí, zvláště večer, a s úsměvem dodávají, že Alláh pod střechu nevidí. Alkohol je prostě komunikační nástroj a v Albánii to platí dvojnásobně, zejména na venkově. Postáváte, fotíte a najednou se odněkud zjeví chlapík, v ruce láhev, bezva, že se ti líbí můj dům, tak se napijeme. A většinou následuje pozvání na návštěvu. Nechci tvrdit, že abstinent přijde vždy o kus poznání, ale to sbližování s lidmi je i o rakiji. Alespoň symbolicky. Zásadním pravidlem je přijmout nabídnutou skleničku a udělat alespoň náznak, že se napiji a položit ji. Je to jako u nás na Moravě. Každý očekává, že jeho rakiji pochválíte, to vždycky zafunguje, bývají na ni náležitě hrdí.

Vy se netajíte tím, že Vám ta divoká země učarovala hned od prvních dnů. Ale – existuje ještě ta Albánie, kterou jste poznal, když jste tam přijel poprvé? Není už dnes pozdě, aby cestovatel poznal Albánii, kterou jste zažil Vy?
Existuje. Určitě je stále co objevovat, ale je to dále a dále od civilizace. Vyjeďte mimo hlavní trasy do hor, divokých a dobrodružných míst najdete dostatek, na rozdíl od ostatní Evropy. Protože pořádné mapy neexistují, dodnes se vyplatí postahovat si staré ruské mapy z 50. a 60. let, kde je každá kozí stezka, jen tam chybí nové silnice. Albánie je postižená jako jiné země, které se rozvíjejí z doby temna, posouvá se dále do budoucnosti, města se viditelně mění, otevírají se restaurace, bary, lidé vlastní auta, zní to neuvěřitelně, ale za diktatury to bylo zakázané. Dnes jsou všude bazary s auty, vrakoviště, staví se silnice. Rozdíly vidím i mezi lidmi, protože turista je zdroj často jediného příjmu. Vzpomínám, že jsme před lety spali na zahradě u jedné rodiny, pán domu nás pozval a pohostil a tak jsme je doporučili našim známým. Jenže jeho syn se vrhl na „podnikání“ a zkásl je o 50 eur. Albánie prožívá postupný přerod v tržní ekonomiku. Přesto je Albánie dodnes divočina. A v Evropě, pouhých 1200 kilometrů od našich hranic jste v panenské přírodě. Albánci nejsou tak otevření, že by se k někomu hned rozběhli a dávali se do řeči, oni mají v sobě balkánskou hrdost. Ta syrovost naturelu a příroda, kde nepotkáte nikoho, to je Albánie.

Mimo hlavní trasy do hor – takže do Albánie nejlépe offroadem?
Kdo chce poznávat a prozkoumat Albánii – jedině offroadem. S neupraveným osobákem poznáte města. A budete se divit, co Albánci s obyčejným mercedesem vyjedou, kam až se dostanou, oni jsou za volantem mistři, vyrostli v těch horách. Ale také jsou tam desítky pomníčků, protože se občas auta a dokonce i mikrobusy zřítily do hlubokých propastí. S offroadem máte větší svobodu, ale i pěšky s batohem se můžete toulat panenskou přírodou. Půjčit si auto je možné, ale dost drahé a půjčovny nejsou tolik rozšířené. Bez auta lze využívat systém mikrobusů, ale člověk ho musí prokouknout, zastávky totiž mnohde nejsou značené a poznáte je podle toho, že lidé někde stojí. A mohou tam čekat i celé hodiny.

Albánie bývala královstvím mercedesů. Napsal jsem o tom kdysi Pohádku o království mercedesů. Kam jste se otočil, mercedes. V mercedesu (starším) jezdil chudý kovář, v mercedesu (nejnovějším) bohatý majitel hotelu. Přijedete na pláž a před ní parkují – mercedesy. Uděláte si výlet do albánských hor a průvodce vás odveze – mercedesem. Možná je mercedes pro Albánce afrodiziakem, snad ukázkou mužné síly či společenského postavení. Vždyť vlastnit např. škodovku – je takový řidič vůbec chlap… Je ještě mercedes králem albánských silnic?
Už to neplatí. V horách i ve městech měl mercedes tu nejlepší pověst a byl pravým symbolem mužnosti. Dříve jím byla puška, Albánec musel mít pušku, jinak nebyl chlap. V 90. letech dávali albánští muži celé majetky za mercedes, symbol kvality a bohatství. Rád říkávám vtípek, že mercedesy se vyrábějí v Německu, ale parkují v Albánii. Jenže už i Albánci pochopili, že do hor se vyplatí auta s pohonem na všechna čtyři kola a tak jsou tam japonská atd., nevím, do jaké míry hraje roli cena, ale prestiž už neznamená pouze mercedes. Aut je v Albánii více a více, centra měst jsou přecpaná, v dopravní špičce jsou Tirana nebo Drač totálně ucpaná města, průjezdy na hodiny, oblaka dýmu a tak se na trhu prosazují i menší auta.

V minulosti puška, do nedávna mercedes, co je dnes symbolem mužnosti v Albánii? Mužnost není v Albánii prázdný pojem…
Určitě nadále auto, jakékoli. Albánec vystupuje jako mačo, byť to tak zdaleka nebývá vždy, chlapi posedávají v kavárnách, podobně jako Řekové jsou hrozní hrdinové, ale zavřou se vrátka a je to manželka, kdo bouchne do stolu. Já si neumím představit, že bych nemohl chodit v sandálech a kraťasech, v mém věku bych ale v Albánii nosil tmavé šaty, dlouhé kalhoty, vyleštěné polobotky, vestičku, sako.

Jak snadné je urazit albánského muže?
Albánce lze urazit během jedné věty. Důležité je, se tomu vyhnout. Těch způsobů, jak urazit čest muže, je poměrně dost, je to horká balkánská krev. Připomenu názornou historku. Byli jsme pozváni na večeři, grilovaly se ovčí hlavy, majitel restaurace žil nějaký čas v Evropě, měl doma i holandské pivo. Obsluhovaly jeho manželka a sestra. Jeden můj kolega vyjádřil obdiv ke kráse jeho manželky, jen tak obyčejně, jak se to u nás dělává, slovy „máš pěknou ženu, dobře sis vybral“. Okamžitě zavládlo napjaté ticho, pán domu úplně zrudl a bylo jasné, že to je pořádný průšvih. Vysvětlovali jsme, že u nás je dobrým zvykem pochválit mužovi krásu jeho ženy, že na to bývá náležitě hrdý. To vysvětlení zachránilo situaci, ale manželka zmizela a už jsme ji neviděli, obsluhovala babička.
Albánské ženy ale zdaleka nejsou schovány doma. Přesto jsem donedávna ani v Tiraně neviděl mladá děvčata procházet se samotné, středoškolačky, vysokoškolačky, vždy chodívaly v hloučcích. V podvečer pak na procházku s maminkou, tak to historicky bylo vždy, vyráželo se do společnosti na korzo, muži mohli posoudit, jak je dívka hezká, jak se umí oblékat. Dnes běžně potkáte samotnou dívku v šatičkách, poslední italská móda, šperky, cigareta, tomu se už nedá zabránit.

„Někdy kolem čtvrté ráno jsme tancovali s místními chlapy na stole… Když nás včera manželka viděla, ještě v noci zabila slepici a začala vařit polévku…“ To je citát z Vaší knihy. Jaké to ženy žijí v Albánii, které přes noc pro opilé muže vaří? Já běžně vídal babičky nosit dříví apod.
Právě tato žena byla Makedonka, z oblasti u Prespanského jezera. Její muž, Pavel, ten měl pevnou ruku, když se rozčílil, to byl pohled na manželku… Mužský element je na vesnici stále silný a funguje to. Původ je v kanunu, ve starých rodových zvyklostech, žena má za povinnost být dobrou ženou, rodit a vychovávat děti, zašívat a udržovat prádlo v čistotě, vařit, do veřejných záležitostí by se neměla motat. Ale i muž má vůči manželce povinnosti, to je blízké islámu, musí udržovat ženu šťastnou a zabezpečit finančně chod rodiny. Máš povinnost rodinu živit a nikdo se neptá jak. Když muž svou povinnost neplnil, dostával se do všeobecného opovržení. Tím ztrácel mužnost.

Nejslavnější albánský spisovatel Ismail Kadare popisoval, že krevní msta Albánců je jako divadelní kus, napsaný podle pravidel tragédie s epilogem, který si nelze představit bez smrti. Některé jeho knihy byly přeloženy do češtiny, např. Krvavý duben, Generál mrtvé armády, Kdo přivezl Doruntinu. Doporučil byste je pro poznání Albánců a jejich života?
Především Krvavý duben, román popisující krevní mstu. Mnoho lidí ji považuje za zvěrstvo, ale je nutné pochopit, že v mnoha ohledech zabránila vyvražďování celých rodů a vesnic. Základním pravidlem je život za život. Když někdo někoho zabil, nemohl silnější kmen vpadnout do vesnice a vyvraždit ze msty všechny obyvatele rodu, z něhož vrah pocházel. Díky přesnému řádu krevní msty mohl být potrestán jen jeden život. Vrah, který měl být dle pravidel krevní msty zabit, se schovával v kule, což byla nedobytná věž a zároveň jakýsi institut dobrovolného vězení, který pozdržel další vraždění. Na dobu, kdy se v kule vrah schovával, se vlastně zastavilo zabíjení a vedla se jednání o usmíření, jehož možnosti byly široké. Teprve až by byl vrah zabit, mohl by zase někdo z jeho rodu mstít jeho smrt. Oficiálně existuje jen jediná poslední kula ve vesnici Thethi na severu Albánie, v podstatě zachráněná díky finanční nizozemské pomoci. Jak se kuly přestaly využívat, postupně se rozpadaly.

Jedna z kapitol Vaší knihy je věnována největší slavnosti bektašů na hoře Tomorri. Doporučil byste návštěvu i turistům?
Srpen je sebevražedný, co se týká teplot, ale určitě doporučuji to zažít. Bektašiové jsou islámský směr, který si muslimskou víru hodně upravil, pijí alkohol, jedí vepřové, ramadán zkrátili na tři dny, modlí se společně muži i ženy, hrají během obřadů, zpívají. A jsou neuvěřitelně mírumilovní, je to příklad pro náboženskou toleranci. Kdekoli jsme na ně narazili, všichni byli milí, ruku mají na srdci a jsi vítán, ať jsi muslim či křesťan. Součástí modlitebny je místnost, kde se vaří, protože popovídání u jídla má svou obřadnost. Slavnost se odehrává na vrcholu hory Tomorri, kde měli své modly dávno před nimi i Řekové, křesťané, každá doba tam má svůj otisk. Ocitnete se uprostřed oslav, radosti ze sounáležitosti, něco podobného, jako když se jde do Mekky a všichni se převlékají do bílého, aby nebylo poznat, kdo je kdo, kdo je bohatý šejk a kdo chudý kovář, pozná se to jen podle parkujících aut, všichni sedí a hodují společně.

Na internetu lze najít vtipy, v nichž se chytří bektašové vysmívají zkostnatělým pravidlům sunnitského islámu. Je tento humor opravdu rozšířený?
Nesetkáte se s ním na každém kroku. Náš český humor a množství anekdot rozhodně nepřekoná. Ale to neplatí jenom o bektaších a Albánii.

Na rozdíl od mnoha jiných národů mají Albánci pozitivní vztah k západním zemím a USA. Toulal jsem se Albánií v době mistrovství světa ve fotbale a viděl na domech vlát německé vlajky a za okny mercedesů vystavené fotografie německého národního mužstva. V barech se fandilo téměř bez výjimky Klinsmannovu výběru nebo Italům. Ale k celé západní Evropě mají Albánci překvapivě blízko.
Během MS jsem tam byl také a fandil jsem myslím Uruguaycům proti Němcům. Nechápali to, proč nefandíš Němcům, vždyť to je Evropa. Albánci to evropanství vnímají neuvěřitelně silně. My jsme v EU, ale jak víme, i náš bývalý prezident ji ostentativně odmítal, u Albánců je to naopak základ. Za Hodži byla Albánie uzavřená nedobytná země, naprosté minimum Albánců se dostalo ven, až do 90. let tam vládly stalinistické čistky neuvěřitelné krutosti. Pan Desh, který je se svou puškou na obálce naší knihy, byl zavřený v lágru 20 let, protože jeho otec s bratrem se probili do Černé Hory a zabili vojáka Envera Hodži. Pykal za ně. Když se otevřely hranice, utíkali Albánci do Itálie, později do Německa, hodně jich žije i ve Velké Británii a USA. Cítí se součástí Evropy, Evropany. Milují USA, ty jsou pro ně symbolem svobody, což je spojeno pochopitelně i s Kosovem, leckde vlají americké vlajky. V Krujë stojí socha George Bushe ml., který navštívil jako první americký prezident Albánii.

Albánci jsou překvapivě vlažní, pokud jde o víru. Ve městě Elbasan, pojmenovaném po Turcích, se mešita k modlitbě ani neotvírala. Proč? Pro pouhé dva dědečky, kteří nakonec poklekli před mešitou, aby splnili svou náboženskou povinnost? Dokonce tato mešita nemá ani minaret zbořený kdysi za komunistického režimu. Prostě se amplión pověsil na sloup a je vymalováno. Ptal jsem se, proč nepostaví nový minaret, ale bylo jasné, že každý Albánec raději myslí na nový mercedes a postavení vlastního domu. Minaret nemá šanci.
Albánie byla vyhlášena prvním ateistickým státem světa a bylo zakázáno projevovat jakékoli náboženské smýšlení. Všechny kostely, mešity a modlitebny byly zavřené. Z mnoha svatostánků udělali skladiště nebo je rovnou srovnali se zemí. Například kostel v Oroshi, významné poutní místo, nechal Enver Hodža zbořit. Víra byla trestána, policejní stát byl přeplněn fanatickými udavači, takže když se někdo modlil, mohli ho udat i vlastní děti, podobně jako za čínské kulturní revoluce. I za schovaný svatý obrázek se chodilo sedět. Na desítky let se přerušil jakýkoli vztah k náboženství, ta vlažnost je tedy naprosto logická. Stará předhodžovská generace, která si ještě poslední zbytky víry uchovala, ta první začala po pádu režimu znovu hledat Boha. Dnes se vrací ke kořenům i mladí.

Historické centrum Gjirokastry v jižní Albánii je na seznamu světového dědictví UNESCO. Přestože staré město podléhá přísným zákonům, stavby podléhají věku a nezájmu. V posledních letech se řada prázdných domů zřítila a rodný dům Kadarého shořel. Řečtí obyvatelé odešli po pádu komunistického režimu do Řecka a podobně se zachovali i Židé, kteří se odstěhovali do Izraele. Atmosféra Gjirokastry se vytratila a „fascinující duch města spoutávající každého poutníka“, jak vypráví Kadaré, je těžko k nalezení. Restaurace a kavárny jsou pusté, domy opuštěné. Tak jsem viděl Gjirokastru před osmi lety. V jakém stavu je dnes?
V podstatě je to podobné jako u nás. Mluví se o záchraně, peníze chybějí. V Gjirokastře kdysi stavěly bohaté řecké a benátské rodiny. Máme ve filmu jeden příběh, natočili jsme ho už během naší první návštěvy. Staří majitelé jednoho rozpadajícího se domu nám vyprávěli, že píší na všechny strany, vláda prý slíbila, že něco přispěje, ale nic… Byli ochotni se odstěhovat, jen když se podaří prodat dům někomu, kdo ho zachrání. Když jsme přijeli podruhé, část domu, která byla v nejhorším stavu, už spadla. Nesehnali žádnou pomoc, stát má někdy k památkám neodpovědný přístup, přestože v Albánii zdaleka není tolik kulturních památek jako například u nás. V severoalbánské Škodře se sice podařilo rekonstruovat pěší zónu, ale třeba Grand Café, což bylo místo, kde se setkávala intelektuální obrozenecká smetánka, je nadále zavřené a kulturně historický dům zůstává v žalostném stavu.

V září jedete do Albánie, jaký budete mít program, na co se těšíte?
My jsme se rozhodli pro revoluční krok – s úsměvem si dovolím říct, že budeme jedni z prvních na světě v tomto směru – jedeme totiž do Albánie a budeme jako cizinci promítat Albáncům film o jejich zemi a lidech z našeho pohledu. Film „Albánie – kráska se špatnou pověstí“, který vznikl po osmi výpravách do Albánie, máme otitulkovaný v albánštině. Pojedeme s partou SRDCAŘŮ velkým terénním vozem MAN, jakýmsi pojízdným kinem. Vypravíme se na místa, kde jsme natáčeli a budeme promítat někde pod širým nebem, jinde v kinech. Jsme zvědaví, jak na to budou Albánci reagovat. Někteří v tom filmu navíc vystupují. Po návratu vám o tom rád povyprávím…

Fotografie poskytl Miroslav Náplava.

Miroslav Náplava (1966),
publikace:
1995 Býčí skála aneb jeskyně plná otazníků (společně s Antonínem Přichystalem)
1996 Dvě cesty za archeologií (společně s Petrem Horkým)
2002 Sloni žijí do sta let (společně s Petrem Horkým a Miroslavem Zikmundem)
2004 Plavby „sebevrahů“
2006 Cuba Libre (společně s Petrem Horkým)
2007 Honba za obřím červem a jiná dobrodružství (společně s Petrem Horkým)
2011 Albánie – kráska se špatnou pověstí (společně s Petrem Horkým)
Je editorem výboru z díla legendární cestovatelské dvojice Havelka a Zikmund – Legenda H+Z: První cesta (2010), Druhá cesta (2011).
Miroslav Náplava společně s Petrem Horkým navštívili s kamerou a fotoaparáty kolem šedesáti zemí světa, jejich filmografie – mimo desítek reportáží kratší stopáže – čítá přes třicet dokumentárních filmů, které se vysílaly v šesti zemích Evropy. V roce 1996 založili Sdružení pro cestopisnou dokumentaci – Camera Incognita. Pořádá festival o cestování, poznávání a sbližování kultur Neznámá země. Je šéfredaktorem interaktivního cestovatelského magazínu pro tablety a chytré telefony SRDCAŘI www.srdcari.cz.