Ke hraničnímu mostu mezi Argentinou a Paraguayí přijíždíme z města Posadas, kde jsme přistáli po necelých dvou hodinách letu z Buenos Aires. Rychlost celníků je nemilosrdně „jihoamerická“ a tak zde trávíme téměř hodinu, kterou si krátíme zhlédnutím filmu o mokřadech Esteros del Iberá. Když dostáváme pokyn, přejíždíme asi 2 km dlouhý most moderní konstrukce a zastavujeme na parkovišti, tentokráte před celnicí paraguayskou. Zde se obtěžující proces opakuje. Konečně se vrací náš argentinský řidič s potřebnými dokumenty a my můžeme vstoupit na území Paraguaye. Kousek za hranicí nás vítá velká tržnice a samoobslužná jídelna zcela přeplněná hladovými lidmi. Zabralo to nejméně deset minut, než nám majitel restaurace uvolnil potřebný stůl a my si mohli jít naložit první paraguayské jídlo. Výběr jídel byl poměrně slušný a tak se po necelé hodince spokojeni vracíme do mikrobusu. Venku je nesnesitelné vedro, teplota se blíží 35º C. Do nejzachovalejší jezuitské misie La Santísima Trinidad de Paraná, která je od roku 1993 zapsaná na listině světového dědictví UNESCO, zbývá necelých 60 km.

První jezuité přišli do těchto neprobádaných oblastí Jižní Ameriky již v 16. století. Misie byly budovány na základě dekretu španělského krále Filipa III., který jezuitům udělil právo k budování jejich utopistického ideálního státu. Cílem misií bylo přivést místní indiány kmene Guaraní ke křesťanství. Misie prosperovaly díky promyšlené hospodářské politice jezuitů založené na zemědělství a rukodělné práci. V době největšího rozkvětu se na čtyři desítky misií nalézaly na území pěti dnešních států – Argentiny, Paraguaye, Uruguaye, Brazílie a Bolívie, a žilo v nich kolem 150 000 indiánů. Sláva jezuitů skončila v roce 1767, kdy byli na příkaz španělského krále Karla III. vyhnáni ze Španělska, Portugalska i ze všech jejich držav. Misie tak přestaly existovat.

Misie měly jednotnou stavební koncepci. Uprostřed stál velký kostel se sochou svatého, jemuž byla zasvěcena, opodál byla postavena škola a kolem centrálního nádvoří byla umístěna dlouhá jednopodlažní stavení pro indiány. Guaraniové pracovali na jezuitských pozemcích, poté se mohli věnovat i svým políčkům, někteří chodili do školy. Jezuité je rovněž naučili zvládat nejrůznější řemesla a do misií přinesli také chov skotu a ovcí. V některých misiích domorodci dokonce tiskli knihy a odlévali zvony. Mezi misiemi probíhal čilý obchod a po řekách, u kterých byly misie zakládány, se plavily s nejrůznějším zbožím stovky lodí. V největších misiích žilo až 7000 lidí. Misie ležely v oblasti, kudy vedla hranice mezi španělskými a portugalskými državami a protože hranice nebyla nikdy přesně vytyčena, byly některé misie přepadávány Portugalci, kteří brali indiány do otroctví. Proto byly misie opevněny obrannými palisádami, jezuité dokonce indiány naučili vyrábět zbraně a bojovat.


La Santísima Trinidad de Paraná


Jesús de Tavarangué


Jesús de Tavarangué


Jesús de Tavarangué


Jesús de Tavarangué


Jesús de Tavarangué

Historik René Fülöp-Miller ve své knize Moc a tajemství jezuitů z roku 1930 popsal misie a jezuitské hledání dokonalé společnosti v paraguayských pralesích přirovnáním k idealizované komunistické společnosti: „Jezuitům se tak podařilo, na základě správného pozorování schopností a slabin indiánů, vybudovat v Paraguayi komunistický stát, jaký ještě dnes, o dvě staletí později, lidstvo pokládá za ideální stav hodný obzvláštního úsilí. Všechno, co si kdy utopisté vysnili o komunistickém uspořádání ekonomiky, zde bylo také skutečně realizováno: společné vlastnictví výrobních a spotřebních prostředků, odstranění osudného peněžního hospodaření, všeobecná rovnost všech občanů, likvidace jakékoli materiální bídy, zabezpečení starců, nemocných, vdov a sirotků, všeobecná pracovní povinnost a osmihodinový pracovní den, státní výchova dětí, svobodná volba povolání.“

To Voltaire se díval na jezuity ve svém Candidovi očima sluhy Kakamba poněkud ironicky: „Znám panství otců jako ulice Cádizu. To je podivuhodná věc, tohle jejich panství. Má tři sta mil na šířku a je rozdělené na třicet provincií. Otcům tam patří všecko, lidem nic. Jak vidíte, hotové veledílo rozumu a spravedlnosti. Jakživ jsem neviděl nic tak božského, jako tyhle jezuity. Tady s králem španělským a portugalským válčí a v Evropě je zpovídají.“

Historička a etnoložka Markéta Křížová, autorka knihy Ideální město v divočině, pro www.cestomila.cz vysvětluje cíle jezuitů: „Byli velmi elitističtí, měli nejlepší vzdělání, jakého bylo v tehdejší společnosti možné dosáhnout, a neměli zájem plošně vzdělávat ani evropskou společnost ani indiánskou. V paraguayských komunitách vybrali jednoho dva chlapce, kteří se jim zdáli nejchytřejší, a ty potom vzdělávali, ti se měli stát osvícenými vládci. Misie byly tolik profitabilní, především díky kultivaci yerby maté kombinované s dobytkářstvím, že se nevyhnuly závisti a vznikajícím pověstem, že jezuité našli doly se zlatem a tají to.“

La Santísima Trinidad de Paraná byla založena v roce 1706 a její ruiny z červenohnědého kamene jsou nejlépe zachovalou misií v celé zemi. V areálu se nachází největší a také nejhezčí kostel ze všech jezuitských misií, v jehož sakristii jsou umístěny cenné sochy a zajímavá maketa původní podoby misie. Probíhají zde nepřetržité restaurační práce. Ze slabého deštíku, který nás chvilkama provázel, se najednou stává průtrž mračen a my se utíkáme skrýt pod igelitový přístřešek, kde postávají místní strážci, průvodci a několik prodejců suvenýrů. Déšť přestává asi po 40 minutách a naše argentinská průvodkyně pokračuje v prohlídce, procházíme mezi zbylými obvodovými zdmi kostela, zastavujeme u vstupu do krypty, nad níž kdysi stál oltář. Nad ním se pak v minulosti vypínala 25 m vysoká kopule. Celá stavba kostela byla postavena ve slohu tzv. guaraníského baroka. Opodál se rozkládá hřbitov Guaraniů. Nakonec vystupujeme na kamennou věž, která nám poskytuje panoramatický pohled na celý areál.

Druhou zastávkou je 15 km vzdálená misie Jesús de Tavarangué založená v roce 1685 na břehu řeky Monday. Je jedinou misií postavenou v mozarabském stylu, která však kvůli vyhnání jezuitů zůstala nedokončená. Na zdech 75 m dlouhého a 24 m širokého kostela vidíme trojlisté oblouky, zkřížené meče a klíče. Je to snad nejmalebnější kostel ze všech jezuitských misií. Z jeho ochozu, umístěného snad dvanáct metrů nad zemí, se nabízí kouzelný pohled na okolní krajinu. Kostel byl replikou kostela sv. Ignáce v Římě, ale nebyl nikdy dostavěn a střecha byla pouze dřevěná. Nejkrásnější pohledy na ruiny v obou misiích se naskýtají při západu nebo východu slunce, kdy stěny a jejich stíny vytvářejí neskutečný pocit tajemna, což jsme zažili večer kolem šesté hodiny.

V sedm vyrážíme zpět do argentinského Posadas a již se nemůžeme dočkat nadcházejících formalit na celnicích obou zemí. Skutečnost předčila naše očekávání. Na paraguayské straně stojíme více než hodinu a když se už už radujeme, že náš mikrobus zastavil na argentinské straně ve správném pruhu u správného okýnka, zjišťujeme, jak hluboce se mýlíme. Všechno špatně, celníci nás vykazují na odstavné parkoviště, a anabáze začíná. Řidič s několika orazítkovanými doklady a pasy se ztrácí v nedohlednu a my čekáme a čekáme. Když si však uvědomím, že stejnou proceduru musejí absolvovat dělníci, kteří na opačné straně hranic pracují každý den, nezbývá než před jejich trpělivostí smeknout. Těm navíc kontrolují všechna zavazadla, která my naštěstí sebou nemáme. Po půldruhé hodině jsme přece jenom volní.

Dalších více než 230 reportáží ze všech kontinentů naleznete na adrese www.lubomirdrlik.cz

Rozhovor o misiích s historičkou Markétou Křížovou:
Studiem misií se mění černobílý obraz conquisty