články - Evropa

Asi čtyři kilometry před tím, než vody Labe dosáhnou Poděbrad, vlévá se do naší největší řeky Cidlina. Soutok dvou řek spjatých s českou historií je okouzlujícím místem setkání lidí, na březích vyrostly bufet i restaurace, u vody se rozložily dřevěné stolky a lavice a servíruje se pivo i grilovaný pstruh. Přímo pod poděbradským zámkem kotví loď Král Jiří, která výletníky doveze během hodinové plavby k soutoku a zpět do Poděbrad.

Hagar Qim je z Valletty snadno dostupný maltskou hromadnou dopravou a autobusy stavějí přímo u chrámu (o autobusech jsem psal již v prvním díle vyprávění o Maltě). Na první pohled nejprve zaujme střecha, která chrání chrám před povětrnostními vlivy, navíc jsou všude kolem senzory, které měří rychlost a směr větru, vlhkost, teplotu, intenzitu slunečního záření apod. Před cestou si zjistěte dopředu správnou výslovnost chrámu i dalších míst, maltská výslovnost má totiž své zvláštnosti a řidič by nemusel rozumět. Také tentokrát byl řidič čistokrevný Malťan a na můj první pokus vyslovit, kam že to vlastně jedu, tedy Hagar Qim, zíral značně nechápavě.

Mečoun, královské krevety (a dokonce super královské), chobotnice, losos, ústřice, mušle, rybí polévka, které zde říkají Aljotta, krevetí salát nebo jen bohatý mořský mix, to vše a ještě více nabízejí restaurace v přístavu Marsaxlokk na jihovýchodě Malty. Přístav Marsaxlokk je – přestože zároveň turisty oblíbeným místem – oázou života maltských rybářů, takovou, jakou býval před desetiletími. V malebné zátoce kotví snad stovky jasně zbarvených rybářských člunů luzzu a starší i mladší rybáři spravují sítě, natírají loďky vytažené na břeh a připravují vše k zítřejšímu vyplutí. Na přídích mnoha loděk nelze přehlédnout tzv. Horovy oči, které mají chránit rybáře před vším zlým, co by je na moři mohlo potkat.

Rennes je vstupní bránou do Bretaně a ve starém městě si člověk připadá jako v pravé středověké bretaňské vesnici. Barevné hrázděné domy, na nich zavěšené malované vývěsní štíty, dřevěné okenice jako by z oka vypadly italským sestřičkám dále na jihu, v oknech i na balkóncích rozkvetlé květiny. Před úzkými a křivými domy ospalé zahrádky kaváren a restaurací, kde lze posedět a užívat si atmosféru Bretaně, atmosféru provinčního univerzitního města s bretaňskou originalitou. Bary, hospody, obchůdky, krásně se ze zahrádek kouká na konstrukce pastelových barevných domů z hraněných svislých a vodorovných trámů zpevněných šikmými vzpěrami. A nápisy „a louer“ napovídají, že leckde by se pokojík k pronajmutí na­šel.

Klokany rudé jsme v jejich výběhu nezastihli, ale nebylo proč litovat. Přes okna australské farmy jsme si užívali výhled vskutku originální – na trojici klokanů spokojeně baštících v obývacím pokoji, v takovém, v jakém v minulosti bydlívali australští farmáři. Po jednom z nich je tzv. Australská farma i pojmenována – jmenoval se Joseph Polack a jak již jméno napovídá, byl českého původu.

Marie Třešňáková je editorkou kulturní rubriky ČT24. A spisovatelkou, kterou před lety okouzlila Sicílie, možná dodnes patriarchální mafiánský ostrov, kde „ženskou neposlechnou, i kdyby měla stokrát pravdu“. Výsledkem okouzlení jsou každoroční setkání se Sicílií a kniha „Potkala jsem Sicílii“. Marii Třešňákovou uchvátili místní lidé, typy jako z Felliniho, a k dovolené na Sicílii zlákala i starého kamaráda Jaroslava Duška. Rozhovor pro www.cestomila.cz byl vzpomínáním na Sicílii, ostrov, který ji naučil jinak vnímat čas, radovat se a bavit.

V Bretani prší až sto padesátkrát do roka. To není ideální ani na dovolenou ani na malování, a přesto sem pravidelně jezdíval i Jan Zrzavý. Kdysi si povzdechl básník a spisovatel André Suarès: „Od počátku věků prší na ten nešťastný kraj a bude na ty ponuré skály pršet asi do konce století.“ Je ten déšť součástí jakéhosi genius loci? Jenže Suarèsovo století je minulostí a nás přivítalo St. Malo sluncem. A slušelo mu to, na Plage de Bon Secours pod mocnými hradbami města se na slunci společně vyhřívali domácí i turisté.

Působivé fotografie středomořského ostrova Santorini, které nabízejí turistické kanceláře, jsou jedním z nejidyličtějších obrázků Středomoří. Z předražených bílých teras hotelů a taveren na skalních útesech, kde není ničím neobvyklým frappé třeba za osm eur, se nabízí dechberoucí výhled do zatopené sopečné kaldery. Přibližně před třemi a půl tisíci lety se ale v tomto romantickém obraze odehrála jedna z největších sopečných erupcí, které lidstvo zažilo. Erupce, která zahubila minojskou civilizaci a uvrhla řadu říší tehdejšího světa do vleklé krize plné hladomorů.

Rozednívá se až kolem půl sedmé. Jakmile první světlo a první sluneční paprsky pohladí mořskou hladinu a bělostný písek, vyrážím na procházku po pláži. Všude je klid, karibský ostrov se teprve probouzí k životu, jen ptáci zpívají a tak si nerušeně užívám kroky po písku omývaném šumícím mořem. Později během dne už procházka nebude tak romantická, na zdánlivě panenských arubských plážích polehávají turisté. Vítejte na karibském ostrůvku Aruba, který je součástí Nizozemského království.

Podíváme-li se na výrazný obdélný půdorys centra Domažlic z leteckého pohledu, nelze si nevšimnout, že se téměř nezměnil od založení města ve středověku. Už na nejstarším známém vyobrazení Domažlic z roku 1592, které je vystaveno ve sbírkách Muzea Chodska v Chodském hradu, dominují historickému jádru široké ulicové náměstí, Chodský hrad, věž děkanského kostela Panny Marie, Dolní brána a augustiniánský klášter. Dnešnímu centru Domažlic chybí ve srovnání se středověkem jen hradby.

Celá desetiletí byl Čerchov uzavřeným hraničním pásmem, kam nevedly turistické stezky. Až pád komunistického režimu otevřel čerchovské hřbety lepším časům a v posledních letech je novoroční výstup na Čerchov populární akcí v kraji Chodů. Na vrcholu Čerchova (s výškou 1042 metrů nad mořem nejvyšší bod Českého lesa) se i letos 1. ledna sešli lidé ze širokého okolí a mj. starostové chodských Domažlic a bavorského Waldmünchenu.

Přijďte popřát na Štědrý den zvířatům do pražské zoo. Bude pro ně přichystaná nadílka v podobě vánočních komentovaných krmení, která jistě potěší je i vás. A pokud byste chtěli zvířatům nejen popřát, ale přinést jim i nadílku v podobě něčeho na zub, zvířata ocení tvrdé pečivo, nejrůznější zeleninu a ovoce, oříšky, rozinky nebo piškoty. Zvířata ovšem nekrmte sami, abyste jim místo svátečního přilepšení nezpůsobili zdravotní obtíže. Jídlo předejte zaměstnancům zoo u hlavního vchodu.

Zlatý žebřík v modrém štítu, takovým erbem se pyšnili páni z Choustníka díky jednomu ze svých předků jménem Jindřich, který žil v dobách, kdy hrad Choustník ještě nestrážil jihovýchodní Táborsko. A nebyl to samozřejmě žebřík ledajaký. Byl symbolem statečnosti, vždyť Jindřich byl prvním, kdo přelezl hradby Milána během dobývání v roce 1158, v němž se vyznamenali ozbrojenci českého knížete Vladislava II.

Místem přistání je Stavanger, město na jihozápadě Norska. Cílem Preikestolen, ohromující kolmá kamenná terasa tyčící se do výšky 604 metrů nad hladinu Lysefjordu.

Jan Pala je předsedou komise tradičního skialpinismu Českého horolezeckého svazu a autorem knihy Hory a sníh – publikace, která je vlastně učebnicí skialpinismu a lyžování v terénu. Jan Pala je také tvůrcem webových stránek http://mountainski.cz. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví Jan Pala o svých cestách na dalekou Kamčatku a skialpinismu na aktivních vulkánech.

Kilometr jižním směrem od zámku v Bečově nad Teplou stojí na kopci pozůstatky šibenice, k nimž vede naučná stezka Šibeniční vrch. První informační zastávka je jen pár desítek kroků od vstupu do areálu bečovského zámku. Stezka se věnuje hrdelním soudům, tortuře, šibeničním průvodům, dozvíte se, co se dělo, když se katovi poprava nevydařila i jak bylo nakládáno s těly popravených. Úděsnou minulost má Šibeniční vrch dávno za sebou, dnes je údajně oblíbeným dostaveníčkem mladých.

Čedičový kužel Ronova nabízí z výšky 552 metrů překrásné výhledy do dalekého okolí. Severozápadním směrem vystupuje z roviny kopec Ralsko, v dálce v oparu se ztrácí Ještěd. Jihozápadním směrem se tyčí pouze čtyři kilometry vzdálený Vlhošť a mnohem dále lze rozeznat zdi hradu Bezděz. Kuželovitý suk Ronova je potomkem sopečné činnosti, která v tomto kraji skončila dávno před zrodem lidského rodu, potomkem ztraceného vulkánu, odstraněného erozí trvající miliony let.

„Na Carpacciových obrazech vypadají Benátky nachlup stejně jako dnes, jenomže bez turistů.“ Tak popisoval Karel Čapek světově proslulé město kanálů. Ale benátská krása jako by se zastavila i na březích Lago di Garda. Balkónky, průčelí, podloubí, okna schovaná za okenicemi, okázalé štukatérství, mramor, kašny, portály, orientalismus, všechny myslitelné krásy všech stylů. Dnešní Riva del Garda je ovšem nejen krásou, ale především jedním velkým outdoorovým nářezem. Vždyť malíři quattrocenta nekrotili katamarán na větrem rozvlněném jezeře, neřítili se na horském kole o tisíc metrů níže po úzkých stezkách, ani je lanovka nevyvezla o 1700 metrů výše, aby se kochali ptačím pohledem na modravé vody i sluncem zalité hory. A nebe nad jejich hlavami nebrázdili paraglidisté.

Výdechy sirovodíku a oxidu uhličitého pod hladinou malých tůněk, všude kolem rašelinné smrčiny. Tato lokalita severně od Mariánských Lázní se jmenuje Smraďoch, ale lidé se nemají čeho obávat, plyny jsou těžší než vzduch, drží se dole u země, nedýchatelné prostředí zabíjí pouze hmyz, drobné savce nebo ptáky, dostanou-li se do blízkosti výdechů. I nepatrné množství sirovodíku je zdaleka cítit, jméno Smraďoch je pro lokalitu naprosto odůvodněné.

V atraktivním prostředí mezi divokou řekou Sarca a strmým útesem, na němž se tyčí zřícenina hradu Arco, se o víkendu setkali nejlepší lezci světa i jejich fanoušci na Rock Master Festivalu. Severoitalské městečko Arco nedaleko Trenta je nejen domovem adrenalinových sportovců, ale i těch, kteří si rádi užijí pokojnou italskou středomořskou atmosféru.