články

Historie kraje kolem Évory je prastará a sahá zpět tisíce a tisíce let, o čemž svědčí megalitické památky Cromeleque dos Almendres, Anta do Zambujeiro nebo Anta Capela de São Brissos. Nicméně, není prokázáno, že by na území dnešní Évory stála osada před příchodem Římanů. Ti zde vybudovali vojenskou základnu, z níž později vyrostlo město, kterému dali na počest Julia Caesara jméno Ebora Liberalistas Ju­lia.

František Lízna, za komunistického režimu politický vězeň, jezuita, kněz… a také poutník. Na svých pěších cestách – dle vlastních slov – propojil Západ a Východ, neboť došel z příbramské Svaté Hory až do Santiaga de Compostela a také z ukrajinsko-polsko-slovenského pomezí na mys Chersones na Krymu. A putoval také na jih do Sieny a Říma, o této cestě je jeho zatím poslední kniha. Biskup Václav Malý mi o něm říkal, že je: „poutníkem v tom nejautentičtějším slova smyslu“. O svých cestách i o sobě vypráví František Lízna v rozhovoru pro www.cestomila.cz.

Přijel jsem k Pont du Gard za uplynulých dvacet let třikrát a troufám si tvrdit, že nejúchvatnější to bylo po vodě. Kilometry na kánoi po proudu řeky a pak jsem skočil z lodě a vykoupal se v čistých modrých vodách pod římským stavitelským zázrakem. Úřady sice kvůli čistotě vody občas koupání zakazují, ale málokdo měnící se pravidla dodržuje. Byla to nepochybně koupání, na něž se nezapomíná.

„Hle, Sintra, toť překrásný ráj, pravé bludiště vrcholků a roklí“, tak vzdychal nad letním sídlem portugalských králů romantický básník lord Byron ve svém díle Childe Haroldova pouť. První hrad zde postavili v 8. nebo 9. století Maurové, z jejich rozkošnického orientálního umění však po válečných vřavách zůstaly jen trosky. Přesto, když padá večer, užíváme si z romanticky restaurovaných hradeb Castelo dos Mouros okouzlující západ slunce.

Jaké bylo Maroko v roce 1966? Malý obrázek si můžete udělat z fotografií Mirky Baštové. Marocký venkov těch časů popisuje ve své povídce Rybář Muhammad Ibráhím Bú-Allú. Jak název napovídá, je o rybáři –„z dřevěných bot mu čouhají prsty“ a učí amerického turistu chytat ryby. Na Američanův dotaz, jaká je jeho adresa, v rozpacích vykřikl: „Tam…moře…Maro­ko“.

Byl říjnový víkend, do hlubokého kaňonu Doubravy pronikaly mezi stromy podzimní sluneční paprsky, a my – slovy básníka F. Boštíka – odneseme si v srdci svém od tebe světla ještě víc, naše Doubravko. Řeka Doubrava je sice v mapách zakreslena pod jménem Doubrava, ale místní jí neřeknou jinak než Doubravka. Poznal jsem to v hostinci v Libici nad Doubravou, kde mě pan Josef u sklenice jedinečné chotěbořské dvanáctky ihned nesmlouvavě opravil.

„Já, Jan, váš bratr a podílník s vámi na soužení a na království a na vytrvalosti ve spojení s Ježíšem, jsem se ocitl na ostrově zvaném Patmos, protože jsem mluvil o Bohu a vydával svědectví o Ježíšovi.“ Toto svědectví podává sv. Jan Evangelista ve Zjevení, poslední knize Bible, kterou napsal na ostrově Patmos v Egejském moři. Tisíc let po sv. Janovi zde Byzantinci vystavěli opevněný klášter a pro řeckou pravoslavnou církev zůstal Patmos významným poutním místem i ve 21. století.

Mons. Václav Malý, někdejší disident a signatář Charty 77, dnes kanovník Metropolitní kapituly u sv. Víta a titulární biskup marcelliánský, vypráví v rozhovoru pro www.cestomila.cz o duchovním rozměru pěšího putování, o poutnících, o svých pocitech z návštěvy Íránu, Iráku a Běloruska, i o tom, že nejlépe si odpočine při toulání v horách.

Půldruhé hodiny stoupáme lesem k barevnému travnatému hřebeni Kaimanawa Mountains. A pak se les konečně rozevře a výhled na zasněžené sopky národního parku Tongariro – bere dech! Mraky, které ráno tu a tam zakryly oblohu, jsou pryč, a sopky se nám ukazují v plné kráse.

„Léta 1613, dne 1. Martii, jakož jest pan Jan Mařán, ouředník velehradský, Juru Trvajíčků z Boršic před právem loveckým obvinil, že jest svévolně bečku vína mateři své rozsekal a tu stál, až vyteklo, ani ho sbírati nedopouštěl. Nadto vejše, že jest té mateři své zlořečil a k ní tyto slova promluvil: Matko, máš devatero ďábelství v sobě, desáté já z tebe vyženu! K čemuž se týž Jura Trvajíčků, že jest to víno s bečkou rozsekal, přiznal…“

Chaotický provoz na hanojských silnicích utichl, v autech a na motorkách totiž neměl kdo jezdit – řidiči běhali, hráli, cvičili. V tom brzkém ranním čase se totiž do vyprázdněných ulic nahrnuli lidé, aby si zaběhali, zahráli na chodnících badminton a zacvičili aerobik. Trénovali všichni, mladí i senioři. Některé převážně ženské skupiny se věnovaly jakési terapii smíchem. Procvičovaly mimiku obličeje, protahovaly pusu, smály se s prsty v ústech.

Istanbul je učebnicí islámské architektury, desítky a desítky minaretů se tyčí nad Bosporem, kde se prý potkávají Západ a Východ. Počet mešit nenechá nikoho na pochybách, které náboženství je v Istanbulu pánem. Nejposvátnější ze všech istanbulských mešit stojí ve čtvrti Eyüp, vně hradeb starého města, na místě, kde byl před více než tisíciletím pohřben Ajjúb al-Ansari (turecky Eyüp Ensari), přítel proroka Muhammada.

Barmanista PhDr. Jan Bečka, CSc., filolog a historik, je vědeckým pracovníkem Orientálního ústavu AV ČR v.v.i. V letech 1996 až 2000 působil jako první velvyslanec České republiky v Thajsku (akreditovaný současně v Kambodži, Laosu a Barmě/Myanmě). V roce 2007 vydal v NLN knihu Dějiny Barmy, která je výsledkem jeho téměř půlstoleté orientalistické specializace. V rozhovoru pro www.cestomila.cz odpovídá na otázky týkající se historických událostí i současných problémů Barmy.

Křišťálově průzračné moře temně modré barvy lemované písečnými plážemi i skalnatými útesy, pohoří Strandža ukrývající pohanské svatyně, báječná kuchyně za velmi příjemné ceny, ubytování na západoevropské úrovni, milí a usměvaví lidé a ještě mnohem víc. Možná to zní jako reklamní text z katalogu cestovní kanceláře, ale takové dojmy jsem si koncem července z jižního Bulharska odvážela.

Stovky aut tuniských pašeráků nafty mě dělily od vstupu do Libye. Všichni mě s úsměvem pouštěli dopředu, až jsem se dostal k prvnímu libyjskému celníkovi několik set metrů od hlavní budovy. Z celého srdce mě přivítal ve své zemi, welcome, sir, welcome. Z těch prvních slov jsem měl dobrý pocit, zkušenost mi napovídala, že jaké bude přivítání celníka, tak příjemní budou i místní lidé.

Koho by napadlo, že pouhých 5 km od pláží Primorska, se na pahorku kdesi v lesích skrývá nefalšovaná pohanská thrácká svatyně. Dnes už se skrývat nemusí, nicméně ukrytá před zraky „smrtelníků“ byla tato jedinečná památka na dávnou civilizaci až do roku 2003. Nachází se totiž v oblasti, kde si bývalý komunistický vůdce Bulharska Todor Živkov nechal zbudovat lovecký areál a veřejnost sem až na výjimky z řad prominentů neměla přístup.

Ján Ičo studoval vietnamský jazyk a kulturu v Praze a Hanoji. V současnosti pracuje na Ústavu dálného východu FF UK. V rozhovoru pro www.cestomila.cz se dušuje, že vykáním Vietnamcovi na tržnici můžete hodně získat.

Jen jedinkrát v roce se život v mongolském hlavním městě zastaví tak, jako druhý týden v červenci, kdy se koná tradiční festival Naadam. Diváci po dva dny s napětím sledují klání v mongolském zápase, lukostřelbě a jízdě na koních. Většina obchodů a služeb nefunguje, vždyť kdo by si Naadam nechal uniknout?

Když se mlhy pod Děčínským Sněžníkem rozplynou, bývá odtud jeden z nejúžasnějších výhledů v Čechách. Na stolové hory v Německu, Českosaské Švýcarsko, hřebeny Krušných hor, Lužické hory a prý dokonce až na Ještěd, Milešovku a Hazmburk. Nám byl onen výhled zapovězen, chuchvalce mlhy se přelévaly v údolích pod Děčínským Sněžníkem celé odpoledne. A vytvořily atmosféru pravých amazonských stolových hor, odříznutých od světa, jako z tajemného příběhu Arthura C. Doylea.

Pačamama, Pačamama, volala na mě ta indiánská duše. Pro Indiány na bolívijském Altiplanu je Pachamama Matkou Země, pradávným zdrojem života a jejich ochráncem. Indiáni prodávají její symboly, podobizny a také obětiny, což jsou obvykle sladkosti, kousek lamího masa, květiny, kukuřice, svíčka, to vše úhledně upravené a zabalené v bělostném papíru. A tak se to vhodí do ohně a dívá se do plamenů a prosí Matku Zemi o ochranu v těchto nehostinných horských podmínkách.