články

V Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur je od 28. listopadu otevřena výstava Ázerbájdžán – čarovná země ohně, která představuje vzácné předměty ze sbírek Národního muzea historie Ázerbájdžánu z doby od starověku po 19. století. Návštěvníci se přenesou do této starobylé země díky jedinečným archeologickým nálezům, mezi které patří například keramické nádoby či půvabné bronzové figurky. Svou barevností a rozmanitostí zaujme i kolekce ázerbájdžánských koberců a atmosféru dokreslují překrásné hudební nástroje, šperky a ukázky tradičních oděvů.

„Posvátného hada Dambalu představují při vúdúistických obřadech hunsi, které jsou mu zasvěceny. Tyto dívky si lehají na zem a těžce – prý jako had – dýchají. V některých chrámech jsou hadi na počest Dambaly chováni, v jiných vúdúistických komunitách se konají procesí, při nichž věřící nesou v rukou živé hady.“ Tak vypráví Miloslav Stingl o obřadech vúdú, kterých se na Haiti zúčastnil. Kniha Vúdú, zombie, karnevaly ale není pouze vyprávěním o tajuplném vúdú, které v Evropanech vyvolává strach a spoustu nezodpovězených otázek.

Route 66 je patrně nejproslulejší silnicí světa. Rolling Stones dokonce skladbu Get Your Kicks On Route 66 zařadili jako první píseň svého prvního alba. Route 66 je nejenom snem všech milovníků motorismu, ale i milovníků americké historie. Nepochybně málokdo z těch, kteří projeli Route 66, to zvládli tak stylově, jako Vít Moudrý. Po třech letech příprav a zdokumentování starých, neznámých tras, si užil slavnou Route 66 ze sedla stejně slavného Harley-Davidsona Road King Classic a navíc po dalších čtyřech letech práce vydal knihu Expedice Route 66 – 5000 mil legendami USA. Právě o Expedici Route 66 vyprávěl Vít Moudrý v rozhovoru pro www.cestomila.cz.

Auto necháváme na parkovišti pod Bukovcem a vyrážíme směr osada Jizerka a tradiční cestou dále na Smrk, nejvyšší horu Jizerských hor (na české straně). Počasí napovídá, že jsme si na výlet opět nevybrali ten nejsprávnější den. Doufáme, že se mlha rozptýlí a Jizerky ze Smrku uvidíme. Nerozptýlila. A tak jsme se místo výhledy bavili historkami o proslulém pytlákovi Hennrichovi, kancléři prezidenta Masaryka Šámalovi i německém romantickém básníkovi Körnerovi. Se všemi se na Smrku a pod Smrkem setkáte.

V průvodci Lonely Planet jsem se dočetl, že region Štajerska (Dolní Štýrsko) se netěší u ostatních Slovinců zrovna velké přízni (rozuměj – cestovatelské). Místní obyvatele si prý dobírají tím, že je nazývají venkovskými balíky. Já jsem se mezi „venkovské balíky“ vypravil. Ochutnat jejich skvělá vína a za tajemnou atmosférou nejstaršího kartuziánského kláštera mimo Francii a Itálii, který byl založen téměř 200 let předtím, než kartuziáni dorazili do českých zemí.

Doc. PhDr. Ladislav Hladký, CSc. je vědeckým pracovníkem Historického ústavu Akademie věd ČR se zaměřením na dějiny jihoslovanských a dalších balkánských národů, zejména v 19. a 20. století a historii česko-jihoslovanských vztahů. Je jedním z autorů publikace Dějiny Slovinska, kterou vydalo Nakladatelství Lidové noviny a autorem publikace Slovinsko vydané nakladatelstvím Libri. V rozhovoru pro www.cestomila.cz se Ladislav Hladký rozpovídal o cestování Slovinskem, „národní“ hoře Triglav, slovinském Jeruzalemu, o blízkosti Čechů a Slovinců, kteří kdysi žili v jednom státě, známém masopustu Kurentovanje a také o historii a kultuře Slovinska.

Velenje je mladé a moderní město píše se v průvodcích a reklamních letácích, které mají do Titova města přilákat turisty. Ano, Titova města – Velenje se do roku 1990 jmenovalo Titovo Velenje a vřelý vztah ke komunistickému vládci bývalé Jugoslávie dosvědčuje největší socha Tita na světě na hlavním náměstí, které se jmenuje – Titovo (Titov trg). Město postavily tisíce a tisíce dobrovolníků na zelené louce. Říkají mu „Město v parku“ nebo „Socialistický zázrak“. Ideální město ideálního socialistického řádu. Vítejte v socialistickém skanzenu.

Symbolem města Ptuj je Orfeův památník stojící před městskou věží na náměstí Slovenski Trg. Mramorový sloup s reliéfy je vysoký pět metrů a je nejznámější a nejviditelnější připomínkou na římskou minulost Ptuje. Hlavním motivem zobrazeným na sloupu je příběh proslulého hudebníka a pěvce Orfea, jehož překrásná hra a tklivý zpěv dojaly i vládce podsvětí, který mu dokonce vydal milovanou ženu Eurydiku (zemřela po uštknutí hadem), ale, jak známo, vše dopadlo smutně… V současném Ptuji je naopak veselo, zvláště na Kurentovanje.

Ráno v Celje, to znamená „zajtrk prvakov“, jak říkají Slovinci, neboli po česku „snídaně šampionů“. Jednoduše – burek. Ve Slovinsku je burek populární snídaní (či svačinou), přestože není národním jídlem a specialitou, tedy není vysloveně „local“. Burek býval populární už za Osmanské říše a je dodnes nejen v Turecku, ale i v Bosně, Srbsku, Makedonii a leckde jinde, kam turecká noha v minulých staletích vkročila. Snídaně šampionů proto, že burek je dost kalorický a dodává tělu spoustu energie a síly, takže ze mne přes den bude jakási varianta Pepka námořníka.

Vyšebrodský klášter se v loňském roce „hodil do gala“ na 1. zemskou příhraniční výstavu jižní Čechy – Horní Rakousko. Díky výstavě byly vytvořeny podmínky pro bezpečné vystavení proslulého Závišova kříže, který je stavěn na roveň korunovačních klenotů a v němž je dle legend uschován i úlomek z kříže, na kterém byl ukřižován Ježíš Kristus. Během mé loňské návštěvy – ještě před výstavou – byl Závišův kříž uschován v trezoru a při prohlídkách se ukazovala pouze obyčejná maketa. Nuže, vzhůru opět do Vyššího Brodu za křížem zvaným Závišův.

Na podporu mezinárodní kampaně proti nelegálnímu obchodování s rohovinou bylo v neděli 21. září v zoo Dvůr Králové spáleno přes 50 kilogramů nosorožčích rohů. Ředitel zoologické zahrady ve Dvoře Králové Přemysl Rabas v rozhovoru pro www.cestomila.cz vysvětluje, jak zastavit genocidu nosorožců, kterých pytláci zabijí více než tisíc ročně díky zvyšující se poptávce v Asii a rostoucí ceně rohoviny, která dosahuje závratné výše 65 tisíc dolarů za kilogram.

S Petrem Peniškou jsme se sešli v pražské městské knihovně po jeho přednášce o afrických kmenech, které dodnes žijí tradičním venkovským životem a v co nejtěsnějším souladu s přírodou. V rozhovoru pro www.cestomila.cz se Petr Peniška rozpovídal o drsném světě Afriky, o potížích s fotografováním i „povinných“ dárcích pro domorodce. A přidal pár základních rad, jak se v tomto pro Evropany tolik cizím světě pohybovat. Největší pozornost jsme v rozhovoru věnovali Kamerunu a setkání s kmenem Kapsiki, žíjícím v pohoří Mandara na severozápadě země. Vulkanická krajina pohoří Mandara okouzlila již v minulých staletích nejednoho cestovatele.

Mlha se jen pomalu rozestupovala a před Sněžnými jámami (Śnieżne Kotły) jsem si připadal jako v dramatické scéně z pohádek bratří Grimmů. Jako nedostupný pohádkový hrad se v mlze náhle zjevila bouda na polské straně. A pod ní divoká alpská skála – jaké kamenné drama – žulové stěny padají střemhlav dolů. Zřejmě nikde jinde v Krkonoších tak dramatickou přírodní scenérii nespatříte (určitě ne na turistických trasách), nikde pod vámi nejsou kolmé stěny hluboké až 250 metrů. A na dně tohoto skalního amfiteátru se třpytí ledovcová jezírka Śnieżne Stawki.

Kdo už boty prošlapal v horách, jistě to zná, stoupáte na horu a horu vůbec nevidíte, viditelnost do deseti metrů, mlha, vítr, déšť. Taková byla onen letní den Sněžka, ani jednou se nepředvedla svou holou krásou. Ten den byla její krása větrná, deštivá a skrytá mlhou. Po hřebenech jsme pokračovali dále na polské straně po Cestě česko-polského přátelství až k prameni Labe, výlet předčasně oslavili pivem Paroháč na Labské boudě a poté Labským dolem seběhli dolů do Špindlerova mlýna. Na jeden den fajn výlet, cca 40 kilometrů horským terénem.

Zbraslavská kronika vypráví, že když roku Páně 1317 nesvornosti v království Českém propukly a „král Jan ještě od Rýna se nebyl vrátil“, královna Eliška „vzavši s sebou tři své dítky, Markétu, Jitku a prvorozence Vávlava, v průvodu Viléma Zajíce dne 20. června na hrad Loket se odebrala a tam tři měsíce zůstávala.“ Majestátní hrad Loket se těšil velké oblibě českých králů i královen. Není divu, málokterý hrad v České republice má tak působivou polohu a na málokterý jsou tak okouzlující výhledy z několika stran. Vždyť Loket se tyčí na výrazném skalnatém ostrohu, kolem něhož se ze tří stran otáčí meandr řeky Ohře.

Ferraty. Symbol aktivní dovolené a v poslední době často omílané slovo nejen mezi sportovci. Ptáte se, co to vlastně ferraty jsou a kde nalézt ty nejhezčí? V tomto článku se to dozvíte.

Postávám před branou, za níž stoupá schodiště k Radium Paláci, symbolu jáchymovského lázeňství, který byl otevřen již v roce 1912. Na obou sloupcích vedle brány stojí sochy – vlevo žena s nádobou a vpravo muž s trojúhelníkovým předmětem symbolizujícím záření. Těžištěm jáchymovské lázeňské léčby jsou radonové koupele. Prameny radonové vody se nacházejí v hloubce přibližně 500 metrů pod zemí v dole Svornost, který byl založen již v roce 1518. Jáchymov ale nejsou jen léčebné procedury, v okolí lázeňského města se nabízí množství výletů a túr všech obtížností, značená stezka vede i na rozhlednu na Klínovci, nejvyšším vrcholu Krušných hor.

Už před více než dvěma stovkami let se Svatošské skály v romantickém údolí řeky Ohře staly jedním z nejoblíbenějších výletních míst karlovarských lázeňských hostů. Bizarní skaliska nad peřejnatou řekou obdivoval Johann Wolfgang Goethe se svými společníky, Sigmundu Freudovi se zjevovaly ve snech, Theodor Körner sepisoval svatošské pověsti a Heinrich Marschner využil místního lidového vyprávění ve své vrcholné opeře Hans Heiling. Vítejte ve Svatošských skalách, nazývaných na základě prastarých pověstí zkamenělým svatebním průvodem.

Vřídlo vydá za minutu průměrně 2000 litrů minerální vody a stříká až do výšky 12 metrů. Johann Wolfgang Goethe, který byl ve městě Karlově jako doma, popíjel jeho léčivou vodu o páté ranní, kdy ve vodách Vřídla sublimují specifické plyny kladně ovlivňující lidský organismus. Přijměte pozvání k vyprávění o světoznámém karlovarském prameni, exkurzi do přístupného podzemí Vřídla, kamenných růžích i na ochutnávku vřídelní kávy. Je karlovarská, takže kromě vřídelní vody v ní ucítíte i kapku Becherovky.

Monumentální socha bohyně starých časů, interpretovaná jako Magna Mater (Velká Matka či Matka Země), zdobí komplex megalitických chrámů Tarxien na předměstí hlavního maltského města Valletta. Bohyně má drobné nožky, široširá lýtka a řasenou sukni. Horní polovina sochy se nedochovala, ovšem snadno si lze představit, že původní výška musela dosahovat tří metrů. Už při prvních archeologických průzkumech se v Tarxienu našlo velké množství zvířecích kostí, kamenné nástroje a zčernalé pozůstatky ohnišť. Před pěti tisíci lety byla zvířata nejspíše obětována Matce Zemi.