Den 6: Směr Kachetie, Sighnaghi, do vinařského regionu Gruzie
Počasí se zhoršilo, Kazbek a jeho 5000 metrů zmizel v hustých mracích, nebyl důvod v očekávaném dešti prodlužovat pobyt ve Stepantsmindě. Ráno maršrutkou tři hodiny do Tbilisi. Tentokrát nebyla pro osm lidí, jako cestou do hor, ale pro osmnáct, rozdíl byl i v ceně, místo 40 pouze 15 lari. Ptal jsem se v Didube po příjezdu, zda odtud něco jezdí do Sighnaghi, odpověď byla očekávaná – musím na jiné stanoviště v Samgori u stejnojmenné stanice metra.
V Samgori malé překvapení. Do Sighnaghi se nejezdí až se maršrutka naplní, ale má jízdní řád. Odjíždí se po dvou hodinách, odpoledne ve 13, 15 a 17. Cestou řidič ještě několik lidí nabral, neodjížděl plný, cena 10 lari.
Sighnaghi je vlastně vesnice, má jen několik tisíc obyvatel. A i díky vínu je známější a rozvíjí se. Majitel hotelu mně doporučil restauraci Okro's, vyrábějí i vlastní vína. Ochutnal jsem jedno suché červené z odrůdy Saperavi, průměrné, zůstalo u jedné sklenky. A hlavní chod kuřecí s tradiční omáčkou z vlašských ořechů, ozdobené i drobnými semínky granátových jablíček.
Kostel ve Stepantsmindě
Krávy na silnici jsou běžným obrázkem, koně již méně
Výhled cestou zpět do Tbilisi
Toaleta u gruzínské silnice
Didube, přestup na další maršrutku
Kuřecí s tradiční omáčkou z vlašských ořechů
Den 5: Údolí Truso
Téměř jedenáct kilometrů dlouhá trasa (totéž zpět) údolím Truso je nenáročná, pouze několik stovek převýšení. Údolím se doslova valí horská řeka, jeho atrakcí jsou především rozmanité sirné prameny, které vytvářejí nevídanou barevnou krajinu až do sytě červené, a minerální jezírko Abano, z jehož hlubin vybublává oxid uhličitý.
Dostat se bez auta do údolí Truso není nijak levná záležitost. Taxikáři si účtují 150 lari, v ubytování mi nabídli 120, ráno za šedesát tam, večer v domluvenou hodinu za dalších 60 zpět. Když se v Almasiani odbočí z hlavní, jede se po prašné cestě plné děr, řidič to bral desítkou za hodinu a sem tam se durdil na neschopnost s tím něco udělat. Do údolí totiž jezdí hodně aut a celou trasu lze terénním autem projet. Pěšky je to pomalejší a hezčí.
Taxi končí na „parkovišti“ v Kvemo Okrokana, poté se jde pěšky. Nejprve kilometry dost prašná cesta nad hučící řekou, až se přijde k tomu, co je na mapě označeno Truso Travertine Nature Monument. Ty barvy se zelenými kopci a sněhem na špičkách hor jsou úžasné. Poté se přejde po plechovém můstku řeka a objeví se občerstvení. Dostatek nápojů, byly i v šest večer, když jsem se vracel.
Dále už rozkvetlé louky, minerální jezírko Abano, u kterého se každý zastaví, koupat se v něm nesmí, voda by asi stejně byla pro většinu chladná. Mimochodem, Truso rozhodně ve slunečné dny není opuštěné, turistů jsou desítky, spíše několik stovek během dne, nejčastěji Rusové, Poláci, Němci. Dokonce i skupina z daleké Asie (ta ovšem vyrazila jen od auta kilometr k jezírku), z nichž spousta měla v horkém počasí bundy, pokrývku hlavy a masky přes celý obličej až po brýle (ne roušky, masky), aby je náhodou nějaký sluneční paprsek neohrozil.
Projde se po louce plnou květin nad bývalou vesnicí Ketrisi, kolem jedné z typických starých kavkazských obranných věží (více jich je ve Svanetii a Tušetii), všude u řeky spousta krav a koní. A poté se objeví ženský klášter Abano a možnost občerstvení, dokonce nabízejí vlastní sýr a pivo. V dálce už se na kopečku (v porovnání s horami kolem) tyčí ruiny pevnosti Zakagori. Už jsme v hraniční oblasti, kde hlídají vojáci, do pevnosti se ale vystoupit smí. Nemusí, nic tam není, jenom vstoupíte mezi několik zničených zdí. Mnohem krásnější jsou neustálé výhledy nahoru na majestátní hory Kavkazu pokryté sněhem.
Řidič pro mne po osmi hodinách přijel včas a cestou zpět do mne cpal ovoce, abych prý doplnil energii po namáhavé cestě. Dva slunečné dny pod Kazbegem skončily, večer kolem osmé se zatáhlo, Kazbeg zahalily šedivé mraky.
Barvy údolí Truso
Minerální jezírko Abano
Minerální jezírko Abano
Minerální jezírko Abano
Tradiční obranná věž, tento kraj mučily krvavé msty
Klášter Abano
Den 4: Z Tbilisi ke kostelu Nejsvětější Trojice v Gergeti
Kostel Nejsvětější Trojice v Gergeti pochází ze 14. století a jeho poloha pod horou Kazbek ve výšce asi 2200 metrů nad mořem z něj udělala jeden ze symbolů Gruzie. Tím se stal i oblíbeným turistickým místem, navíc snadno dosažitelným, neboť nahoru vede silnice. Taxikáři ve Stepantsmindě si ale za asi šestikilometrovou trasu účtují nehorázných 60 lari, což násobte osmi a dostanete částku v korunách (cena je za auto, výhodné pro skupinu).
Nejprve cesta z Tbilisi do Stepantsmindy. Této silnici se říká
Gruzínská vojenská cesta, spojuje Tbilisi a ruský Vladikavkaz. Trasu prý
již ve starověku a středověku využívala vojska římská, perská,
mongolská. Silnici budovali Rusové z vojenských důvodů od konce
18. století.
10:15 – odchod z hotelu na metro, sedm stanic do Didube, kde je autobusové
„nádraží“. Ovšem nejezdí autobusy, ale maršrutky, což jsou minibusy.
Nebo taxíky, což je výrazně dražší varianta, určitě by stála přes
dvě stovky lari.
10:45 – po výstupu z metra prolézám stanoviště, všiml si mne chlapík
u taxíku s nápisem Vladikavkaz. Možná by se s ním dalo také,
Vladikavkaz je dále za hranicí, asi 50 kilometrů za Stepantsmindou. Ale
odkazuje mne ke kolegovi, který jede přímo do Stepantsmindy a hledá do
minibusu (pro osm osob) pasažéry, ještě ovšem tři chybějí.
11:45 – po asi hodinovém čekání konečně tři chybějící objeveni,
nastupují a jedeme. Cestou řidič dvakrát třikrát zastavil u zajímavých
míst včetně památníku gruzínsko-ruského přátelství. Silnice se stále
zvedala, nejvýše položeným místem průsmyk Jvari asi 2379 metrů nad
mořem. Hluboko dole v údolí horská řeka. Řidič téměř neustále
telefonoval, navíc pustil hudbu, a pořádně hlasitě. Gruzínský pop se dal
snést, ovšem když spustil zpěvák v ruštině, že jeho srdce pokořila,
potom jeho srdce zlomila, ale jeho duši neodkryla, to už bylo náročnější.
Odhadem 12 km před cílovou destinací fronta stojících kamionů.
A dlouhá, stovky kamionů, táhly se několik kilometrů (nejdříve jsem měl
obavy, že to stojí až k nedaleké ruské hranici). Naštěstí byla silnice
dostatečně široká, aby se vedle té řady mohlo jet ve dvou proudech.
Napadlo mne slovo peklo, šílené, nadmořská výška kolem 2000 metrů a
stovky kamionů hyzdí hory.
15:05 – Stepantsminda, cesta stála 40 lari. Ubytování s balkonem a
výhledem na kostel Gergeti a horu Kazbek – třetí nejvyšší v Gruzii a
sedmá nejvyšší Kavkazu. Mimochodem, s ubytováním není v Gruzii
problém. To ve Stepantsmindě jsem řešil až večer před příjezdem,
booking ukázal spoustu nabídek.
15:40 – odjezd nahoru ke kostelu Nejsvětější Trojice. V ubytování
nabídli lepší cenu, „pouhých“ 40 lari za výjezd nahoru.
V odpoledních hodinách nemělo smysl ztrácet čas a vydávat se nahoru
pěšky, jsou to sice pouze asi tři kilometry, ovšem převýšení
450 metrů. Lépe šetřit síly na chození nahoře v okolí kostela. Kolem
páté šesté večerní příjemně teplo, sem tam silnější poryvy větru.
Do kostela se vstup neplatí, je nutné dbát na oblečení, problémy mají
především ženy. Výhledy na Kazbeg jsou úchvatné, ovšem vyfotit kostel
s Kazbegem v pozadí není snadné, chtělo by to vystoupit na skály na
opačné straně přes údolí. Nad Kazbegem se občas povalují mraky, ale
ještě v devět večer je krásně vidět a naprosto bez mraků.
Sestup dolů a ve vesničce Gergeti jsem cestou narazil na sympatickou zahrádku. Pán se zeptal, odkud jsem a spustil na mne česky, žil nějaký čas v Praze a hrával za Spartu rugby. Nyní v rodinném podniku, perfektně umístěném při sestupu od kostela (pokud jdete dolů pěšky). Jejich šašlik byl chutným ukončením celodenního putování.
Když dobře hledáte, najdete tento výhled z balkonu ubytování
A výhled v osm večer
Vrchol Kazbegu zblízka
Kostel Nejsvětější Trojice v Gergeti a
pětitisícový Kazbeg
V kostele Nejsvětější Trojice v Gergeti
Šašlik s češtinou
Den 3: Davit Gareji monastery
Ortodoxní klášter Davit Gareji se nachází na polopouštních svazích hory Gareja, z Tbilisi je to přibližně sto kilometrů. Komplex je známý desítkami cel, které mniši vyhloubili ve skalní stěně. Bohužel, vzhledem k hraničnímu sporu mezi Ázerbájdžánem a Gruzií jsou cely nepřístupné. Zdá se to neuvěřitelně nesmyslné, stojíte ve dvoře kláštera, a po schodech na skalisko, pod nímž stojíte… se nesmí.
Nejprve vyřešit tajenku, jak se do kláštera na hranici s Ázerbájdžánem dostat. Na internetu jsem objevil společnost Gareji Line. Nabízejí denně od 19. května výlety. Není třeba žádná rezervace, jednoduše stačí přijít v 10:45 k soše Puškina v Puškinově parku a za chvíli se pojede. Dostaví se méně lidí, pojede se, dostaví se více lidí, pojede se, případně zařídí další auto. S množstvím zájemců to nebylo horké, byli jsme pouze dva. U sochy Puškina postával organizátor, minibus měl cca 15 minut zpoždění, ale jelo se. Cena za výlet 40 lari, nekupte to. Řidič cestou na jediném místě nabral asi 10 místních, aby si trochu přivydělal, přece jen, 80 lari, za to by ho asi rodina nepochválila. Nikdo ale nejel dále než do Sagareja, kde se cesta stočila jižním směrem. Poté byl minibus pro dva.
Silnice nahoru a dolů, neustále jsme míjeli značky s číselným označením stoupání a klesání, nejvíce 11 procent. Nejprve se jelo do kláštera Natlismcemeli. Posledních pět kilometrů po nezpevněné prašné, nebo kamenité cestě, až jsem se divil, kam si tou maršrutkou řidič troufá. Jediný mnich a několik koček dohlíželi na naši návštěvu. Kostel je vyhloubený ve skále a šero uvnitř, které protíná světlo otevřených dveří, mu dodává úžasnou atmosféru. Ještě nahoru k věži na skále a po hodině se pokračuje zpět na křižovatku a několik kilometrů k Davit Gareji. Tam už bylo více lidí, k dispozici toalety, pitná voda.
Řidič se před zpáteční cestou zeptal, zda chceme zastavit v Udabnu u restaurace (je v programu výletu, nikoli v ceně, samozřejmě), zájem nebyl, po páté odpolední jsme byli zpět v Tbilisi. Na večeři do restaurace Saamo, recenze na internetu napovídaly, že to bude výborné, doporučila i manažerka mého hotelu. Terasa s výhledem na nedalekou katedrálu Nejsvětější Trojice. Ochutnávka tradiční kuchyně – abchazura, pikantní mleté masové válečky s cibulí a drobnými semínky granátových jablíček, dokonale pikantně kořeněné, s chlebem a rajčatovou omáčkou. Tak si člověk představuje gruzínskou kuchyni.
Natlismcemeli
Natlismcemeli
Vchod do kláštera Davit Gareji
Davit Gareji – cely mají i okna
Areál kláštera Davit Gareji
Abchazura na terase restaurace Saamo
Den 2: Tbilisi
Člověk opustí po snídani hotel a první, na koho narazí, je sv. Jiří. Obrázky, jak zabíjí draka, nelze v žádném kostele přehlédnout. Nuže, první kostel, první sv. Jiří a před ním hořící svíčky, které zapalují věřící. A poté další kostel a další sv. Jiří a další zapálené svíčky. To jsou první dojmy z Tbilisi. Je sv. Jiří i v názvu země? V mnoha jazycích (včetně angličtiny) se Gruzie řekne Georgia či podobně, což připomíná řecké Georgios.
Když letíte z Istanbulu do Tbilisi, uvidíte mj. na odletové tabuli jméno Tiflis. Pochází z perštiny, kam, mimochodem, jsou v těchto dnech všechny lety tzv. cancelled. A možná na delší čas. „Tpili“ znamená „teplý“ a odkazuje na horké prameny v oblasti současného hlavního města. To „b“ mají na svědomí sovětské časy.
Ve starém městě okamžitě upoutá množství nabídek na ochutnání vína. Není divu, Gruzie se pyšní tím, že je kolébkou vinařství, jehož historie sahá až 8000 let zpět. Není pochyb, že právě gruzínská vína jsou cestou do srdce místní kultury a pohostinnosti.
Na strmém kopci, na němž se rozkládá staré město, se tyčí hradby pevnosti Narikala. Prý je to nejnavštěvovanější historická památka Tbilisi. Bohužel, v současnosti uzavřená. Nahoru vede z centra města lanovka, hojně využívaná. Mnohem lepší je prošlapat staré město, každým krokem se dostáváte výše a výše a najednou jste u posledních schodů pod sochou Matka Gruzie, tyčící se nahoře kousek od pevnosti. Dvacetimetrová socha symbolizuje charakter Gruzínců, v jedné ruce kalich (zřejmě vína), kterým vítá mírumilovné hosty (včetně nás), varováním je meč v ruce druhé, běda těm, kteří vstupují s nepřátelskými úmysly. Staré město nevynechejte, na jeho obnovu je nutná pořádná halda peněz, které zjevně chybějí, ale napovídá, jak kdysi Tbilisi vypadalo, než přišly paneláky a moderní architektura. Množství starých domů s dřevěnými terasami chátrá, své kouzlo ale mají. Všude visí právě vyprané prádlo, leckde se šíří vinná réva, což místu dodává až moravskou atmosféru.
Jako v každém starém městě každého města světa, všude je rozsáhlá nabídka restaurací a posezení v kavárnách a barech. Dole pod starým městem Most míru, což je moderna navržená italským architektem Michelem De Lucchim. Pouze pro pěší, spojuje park Rike, odkud vede lanovka nahoru k pevnosti, se starým městem. Otevřen byl v roce 2010 a okamžitě se stal významnou turistickou atrakcí. Na mostě se každý setká s nabídkou projížďky lodí po řece Mtkvari (Kura), ovšem cena 60 GEL za osobu, nebo 240 za privátní loďku, mnohé odradí. Lze dodat, že z lodi na řece člověk neuvidí nic nového vedle procházek a vyhlídek z města a břehů.
Pevnost Narikala nad Tbilisi je uzavřená
Queen Darejan's Palace
Most míru
Sv. Jiří v každém kostele
Den 1 – Praha – Istanbul – Tbilisi
Vízum do Gruzie občané ČR nepotřebují. Letenky s Turkish Airlines s přestupem v Istanbulu za 6700 Kč, přílet do Tbilisi v nočních hodinách. Let z Turecka pouze asi dvě hodiny. Přes booking zamluvený hotel v Tbilisi a domluvený letištní transfer. Na stránkách MZV najdeme informaci: „Občané Gruzie se k českým občanům chovají velice přátelsky, což ovšem někdy vede ke zvýšené spotřebě alkoholu se všemi důsledky z toho vyplývajícími.“
Let s Turkish Airlines v pohodě, na obou letech chutné jídlo, maličko vína. V Istanbulu na letišti zdarma wi-fi, stačí vyplnit sedadlo, let, příjmení. Ovšem ceny jsou na Istanbul Airport nechutné. I v nočních hodinách na letišti v Tbilisi spousta otevřených směnáren, cena transferu do hotelu za 50 místních lari (1 GEL = 7,95 CZK). Výraz „lari“ prý v gruzínštině znamená poklad, ok, předal jsem padesátku pokladů. Každopádně, v letištních směnárnách doporučuji vyměnit pouze základ na cestu do hotelu, ve městě jsou výrazně (!) lepší kurzy.
Prý se v Gruzii dobře jí (to asi všude, když dobře vyberete) – šašlik, chačapuri, charčo, lobio, čurčchela atd., uvidíme, vše ochutnáme. Prozkoumáme Kachetii, domov gruzínských vín. Gruzie je prý historickým rodištěm vína, poznáme kvevri, dávné nádoby, které se na výrobu vína používaly už před osmi tisíci lety. Navíc, Gruzie je po Arménii druhou nejstarší křesťanskou zemí světa a dodnes silně křesťanskou, starých kostelů je země plná.
Plánů je málo, téměř žádné, uvidíme, kam člověka gruzínské cesty zanesou. Do Tušetie a vesnice Omalo na severovýchodě země na svazích Velkého Kavkazu asi až příště, ale… kdo ví. Ve druhé polovině června je tam ještě chladněji, maxima 13 stupňů, každý druhý den déšť. Totéž platí o Svanetii a jejích obranných věžích, tam už je ovšem pravděpodobně pozdě, tam jsme měli vyrazit nejpozději před dekádou.
rss kanál