Nedávno poslal italský soud na šest let do vězení za neúmyslné zabití vědce, kteří před několika lety špatně předpověděli nebezpečí zemětřesení ve městě Aquila. Hrozí nyní totéž vulkanologům? Jak se díváte na onen rozsudek?
Ten rozsudek je bezesporu špatný a vyvolal zděšení napříč světem. Osobně si myslím, že svědčí o nedostatečné úrovni demokracie v Itálii, kde se politici mermomocí snaží najít nějakého viníka. Předpovědět zemětřesení a jeho sílu není možné. V tomto konkrétním případě navíc vědci předpokládali, že nakumulovaná energie se uvolnila během menších zemětřesení nedlouho předtím a že tedy bude nějakou dobu klid. Rozsudek je naprosto bezprecedentní a doufám, že žádná jiná země se nebude takovým nesmyslem inspirovat. Je to divadlo, které nemá v demokratické společnosti co dělat.

Začátkem listopadu publikovali na aktuálně.cz článek o supervulkánu v Neapolském zálivu: „Erupce supervulkánu hrozí podle vědců poblíž Neapole přibližně jednou za dva tisíce let… poslední velká erupce nastala v roce 79 našeho letopočtu, kdy byly zničeny Pompeje a Herkulaneum… možnost, že na Flegrejských polí vybuchne v příštích několika letech supervulkán, je podle některých vědců až padesátiprocen­tní.“ Autor evidentně smíchal výbuchy Vesuvu a nebezpečí supervulkanické erupce, kterou lidstvo ještě v holocénu nezažilo. Každopádně supervulkanická erupce v budoucnu na Flegrejských polích hrozí a vědci se chystají do nitra vulkánu vrtat sondy, aby zjistili, jak se chová obří masa roztavené horniny pod povrchem. Co přesně si od toho slibují?
Poslední velká erupce na Flegrejských polích se odehrála před téměř 4 tisíci let. Mezi lety 2000 a 1650 před Kristem došlo dokonce ke třem velkým erupcím. Od té doby dochází v prostoru Flegrejských polí k drobným erupcím malých vulkánků uvnitř velkého kráteru.
Představují si, že budou sledovat změny tlaku v blízkosti magmatického krbu. Dovrtat se až do samotného krbu není technologicky možné kvůli vysokým teplotám, pak ty kovy měknou. Já se rozhodně řadím k té skupině vědců, kteří to vrtání vnímají jako hrozbu a ani mi není příliš jasné, jaké výhody by to mělo přinést. Naopak, riziko jednoznačně převažuje. Ten vrt může narušit existující tlakovou rovnováhu a erupci dokonce uspíšit. Je to jako vrtat vrtačkou do tlakového hrnce na sporáku a podívat se, jestli se už maso vaří. Přijde mi to trochu takové chlapáctví a vychloubání se, že my budeme první, kdo se dovrtá tak hluboko do blízkosti krbu. Lepší je osázet Flegrejská pole dostatečným množstvím citlivých měřících přístrojů, které zaznamenají, pokud se v krbu začne něco dít. Sopka v případě aktivity totiž jakoby dýchá a povrch se zvedá a klesá v řádu centimetrů, což pouhým okem není zaznamenatelné. Erupci samozřejmě nelze zabránit, je jen možné včas vyklidit pole. V Neapoli a okolí je v současnosti vyhlášen stop stav na větší stavební investice a spíše existuje snaha obyvatelstvo z této oblasti vytlačovat. Čím menší počet obyvatel musíte evakuovat, tím má evakuace větší naději na úspěch. Evakuovat tři miliony lidí nebo jeden milion je podstatný rozdíl.


Indonésie – sopka Merapi

Vy jste napsal originálního průvodce „Za sopkami po Čechách“, který letos vyšel v nakladatelství Grada. V tomto směru jste nepochybně průkopníkem. Ale – nezávidíte trochu kolegům ze zemí, kde mohou pozorovat činnost aktivních sopek? Např. Indonésanům, Islanďanům, Rusům, Američanům. Chtěl byste žít třeba na Santorini?
Na Santorini? Snad ve druhé polovině dvacátého století, dnes již raději ne a nejenom kvůli strašlivým cenám nemovitostí. Já myslím, že i vulkanologové z Indonésie mohou závidět nám, že bydlíme v Čechách, protože také vyhaslé sopky mají své kouzlo. My je sice nevidíme kouřit, ale můžeme se podívat do jejich nitra. A vulkanologie je o kombinaci těch pohledů a přístupů, nejenom sledovat ty aktivní sopky, ale zkoumat i ty vyhaslé a jejich uloženiny. A dokonce řezy, protože díky lomům, které se zakously v minulém století do našich vyhaslých vulkánů, se můžeme podívat skrz ten vulkán přímo do jeho nitra. Navíc má člověk pud sebezáchovy a je nepochybně příjemné žít v bezpečí a k bouřícím vulkánům se vydat jednou za čas buď z vědeckých důvodů nebo na výlet. Že bych tedy toužil žít na svahu aktivní sopky, ne, bez toho se klidně obejdu.

Kolik je vlastně na světě sopek, existuje takový údaj?
Existuje on-line katalog na Smithsonian Institution (http://www.volcano.si.edu/index.cfm), odhadem je to asi 4000 sopek. Ale i tento seznam se vyvíjí, protože o spoustě sopek je známo velmi málo. Já se mohu pochlubit, že jsme jednu sopku ze seznamu vyškrtli, protože jsme prokázali, že je již vyhaslá a byla tedy v katalogu „neprávem“. Je to Conchagua ve východním Salvadoru, o níž se předpokládalo, že ještě ve dvacátém století docházelo k erupcím. Naše výzkumy ale prokázaly, že vše, co se považovalo za erupce, byly buď požáry, nebo zřícení skal způsobené seizmickou aktivitou, veškeré sopečné produkty v oblasti vulkánu již jsou staré. Je na nich vyvinutá relativně hluboká půda a jsou hustě porostlé vegetací. Sopka je vyhaslá, ovšem samozřejmě se nedá vyloučit, že by v té oblasti vyrostl nový vulkán, ale už by to nebyla Conchagua, ta už svůj příběh dopsala. Naopak jsme jednu aktivní sopku, která nikdy nebyla v katalogu uváděna, objevili v jižní Etiopii. Má čerstvé lávy, které nejsou pokryté vegetací, a teď se snažíme prokázat, jak je ta nejmladší láva stará. Je to sopka Korke Seluwa a až o ní budeme mít pohromadě dostatek údajů, měla by se v katalogu také objevit.

Která ze sopek na světě je nejkrásnější? A v Čechách? Kam byste doporučil vyrazit na výlet
Nejkrásnější sopkou Čech jsou nepochybně Trosky, v Evropě bych dal přednost puklinové erupci Laki na Islandu. Na světě je tolik krásných sopek, že vybrat nejkrásnější… každá má své kouzlo. Možností výletů po českých sopkách je spousta. Z Prahy, kde sídlí Česká geologická služba, je asi nejjednodušší vyrazit na Říp nebo na Vinařickou horu u Kladna. Lidé, kteří bydlí v Českém ráji, nebo v Ústeckém a Karlovarském kraji, mají pomalu za každou vesnicí nějakou vyhaslou sopku.


Indonésie – Anak Krakatoa

Vytvořil již někdo počítačový model, jak vypadaly Čechy např. před 25 miliony let? Například Říp byl tehdy mohutným stratovulkánem.
Počítače potřebují strašné množství přesných informací, které my nemáme a spoustu věcí si musíme domýšlet. Možná lepší než počítačové zpracování je nechat malovat zkušeného malíře, jako to kdysi dělával Zdeněk Burian. V posledních letech už vyrostla nová generace a po určité odmlce začíná nová produkce rekonstrukcí, které jsou založeny na nejnovějších poznatcích z geologie, paleontologie a dalších oborů, které se snažíme více propojovat. Doporučuji navštívit Chlupáčovo muzeum historie Země na Přírodovědecké fakultě UK, kde je několik podobných rekonstrukcí různých období vystaveno. Není tam přímo Říp, ale například Milá, která bouchala zhruba ve stejném období a je kombinovaná s krajinou Tuchořic, kde v té době fungovala taková travertinová kopa, tedy pramen s oxidem uhelnatým, ve kterém uhynula spousta zvířat a zůstala tam pohřbena, takže je to významná paleontologická lokalita. Další rekonstrukce ukazuje, jak vypadaly erupce na Kozákově. Práce s malířem je lepší než na počítači, získá to takovou stravitelnější lidskou stránku. Do počítače musíte umístit systematická data, pokud je nemáte, zůstanou místo nich bílá místa. Ale ten malíř je může dotvořit podle našich poznatků jako kamínky do mozaiky, a chybějící místa si třeba domyslet.

Jak reálné je obnovení sopečné činnosti v české kotlině?
Sopky v západních Čechách nikdy nevytvářely velké magmatické krby, jen menší porce magmatu, které vznikly někde ve svrchním plášti a rychle proletěly zemskou kůrou až na povrch a došlo k erupci. Pohled na přírodu se mění, dříve se vnímala hrozně staticky, Bůh nám tady vytvořil hory, hotovo. Dnes ovšem pozorujeme, jak jsou všechny procesy dynamické a že rozhodně nejsme ve fázi, kdy by si Země řekla dost, teď to mám vytvořené. Takže říci, že v Čechách nedojde již nikdy k sopečné erupci je nesmysl, prostě sopky vyhasínají a také se rodí. Může to probíhat stovky tisíc i miliony let. Ovšem není pravděpodobné, že by v nejbližší budoucnosti došlo k obnovení sopečné činnosti někde na Chebsku apod.

Sopka Eyjafjallajökull zastavila v roce 2010 letecký provoz nad velkou částí Evropy. Je dnes Evropa lépe připravena na podobnou sopečnou erupci, např. sopky Katla, o které se v této souvislosti hodně mluvilo a mluví?
K pokrokům došlo, ačkoli by se dalo udělat mnohem více. V době toho výbuchu platila pravidla pro regulaci leteckého provozu, která byla nastavena po zkušenostech s velkými erupcemi v pacifickém prostoru. Tam jsou široké letecké prostory a uzavření velkého území nemá příliš vliv na letecký provoz, vždy se to dá na těch dlouhých letech nějak obletět. V oblasti Evropy se tato pacifická pravidla dají aplikovat jen s obtížemi, uzavírání rozsáhlých leteckých koridorů totiž znamenalo uzavření řady klíčových uzlů. Posun se dal pozorovat už při erupci vulkánu Grímsvötn, který loni též vyslal sopečné mraky popela nad Evropu, ale najednou se nezavíraly tak rozsáhlé prostory, ale pouze úzké koridory, podle toho, jak mrak postupoval. Zároveň se nezavíraly v celém vertikálním profilu, ale byly uzavřeny právě jen ty hladiny, ve kterých se popel pohyboval. Což je velký posun k tomu, aby podobné erupce neměly tak drtivý ekonomický dopad. Samozřejmě vždy je co dále zlepšovat v systému sběru informací o šíření sopečného popela, protože ten se velmi obtížně detekuje díky tvaru jednotlivých zrn. Jednak jsou velmi drobná a navíc mají charakteristiky neviditelných letounů. Tím, že jsou na jejich povrchu pouze vyduté plochy, tak veškeré dopadající paprsky jakéhokoli lokačního zařízení fokusují a odrážejí do jednoho určitého směru a šance, že budou odražené paprsky opět zachyceny, je mimořádně nízká. To je největší problém pro přesné zjišťování radarem. V případě erupce by bylo ideální mít nějaké zařízení schopné vzorkovat vertikálně sloupec vzduchu na mnoha místech Evropy, aby byly v každém momentě dostatečné informace o výšce i koncentraci toho popela v daném místě a v konkrétní výšce. Aby letadla mohla využívat bezpečné letové hladiny a dalo se pružně reagovat na aktuální situaci. Nejpřesnější metoda je optická detekce. K těm islandským erupcím došlo v letních měsících s dobrou viditelností a dlouhým dnem, pokud by k něčemu podobného došlo v listopadu nebo v prosinci, možnosti optické detekce jsou mnohem omezenější.


Indonésie – kráter Merapi

Vzpomeňme krátce erupci indonéského vulkánu Galunggung a kritickou situaci boeingu British Airways, který proletěl sopečným mrakem, a následkem toho selhaly všechny čtyři motory. Ve stejné situaci se ocitl let KLM o 7 let později nad Aljaškou. Jakým způsobem je v současnosti chráněn letový provoz, aby se podobná situace neopakovala?
Právě po té události letu KLM v roce 1989 vešla v planost mezinárodní směrnice o uzavírání letových prostorů v momentě přítomnosti sopečného popela. Právě proto byly výtky směřující vůči českému řízení letového provozu během výbuchu Eyjafjallajökullu naprosto neoprávněné, protože to se řídilo mezinárodními pravidly, letový prostor musel být uzavřen a nebyl prostor pro spekulace. Některé letecké společnosti se pokoušely prokázat, že jsou schopny mrak detekovat, ale podobné hazardování s lidskými životy je naprosto nepřípustné, podobně jako snaha soudit se o ušlý zisk právě s řízeními letového provozu či odmítání vyplácení kompenzace cestujícím. Pokud se letecká společnost pustí na pole tohoto podnikání, tak musí znát a dodržovat daná pravidla. Zvláště, pokud navíc operuje v okolí Islandu, kde je na čtyřicet aktivních sopek, tam prostě musí počítat s tímto rizikem. Současné letecké motory jsou výkonnější, tišší a mají nižší spotřebu než motory před 40 lety, ale jsou naopak citlivější na poškození sopečným prachem. Takový je trend společnosti – veškeré současné přístroje jsou lepší, výkonnější, ale také citlivější a náchylnější k poruchám.

Vulkanologie nepochybně v posledních desetiletích významně pokročila. Mezi nejsledovanější sopky patří šestnáctka tzv. Decade Volcanoes, což jsou sopky, které mají mimořádně ničivý potenciál především díky tomu, že v jejich bezprostředním okolí žijí desítky tisíc i miliony lidí, např. Vesuv, Etna, Merapi, Teide, Rainier, Santorini, Nyiragongo. Ne všechny sopky jsou ale takto sledované…
Ty sopky jsou sledované a osázené spoustou měřících přístrojů, jsou to sopky pod drobnohledem, je známa jejich historie, charakter magmatických procesů a dá se dobře předpokládat, jak se budou chovat. Ale to jsou výjimky v poli méně známých sopek. Činných či potenciálně činných sopek jsou na světě tisíce a často jsou to sopky, které mají dlouhé periody nečinnosti a lidská paměť nebo psaná historie nepostihuje jejich poslední aktivitu. Stačí vzpomenout vulkány jako St. Helens a Bezymjanyj, které vybuchly zcela překvapivě. Peněz není dost ani na sledování všech sopek, o kterých víme, že mají pravidelnou aktivitu. Navíc nelze porovnávat situaci na Islandu či v Itálii se stavem na Filipínách nebo v Kongu. Ty slabé ekonomiky si mohou dovolit sledování sopek jen do určité úrovně. Na Islandu, kde je přes nedávnou krizi stále silné ekonomické zázemí, tam zvládají sledovat všech asi 40 aktivních vulkánů, proti tomu například v Indonésii monitorují jen vybraný zlomek z přibližně sto třiceti činných sopek. A ten zbytek může kdykoli překvapit. Loni v Indonésii vybuchla sopka Sinabung, o které nebyly z minulosti žádné záznamy, chyběla jakákoli data. Zajímavý je případ erupce Pinatubo na Filipínách, na jejímž úpatí byla velká americká vojenská základna. Když se objevily první příznaky hrozby, byl tam poslán americký tým, který měl zjistit, co hrozí a varovat včas v případě blížící se erupce. Během krátkého časového úseku tam vědci udělali ohromný kus práce, dokázali zmapovat předchozí historii vulkánu, osadit ho dostatečným množstvím senzorů, vytipovali nejrizikovější zóny, které se poté během erupce potvrdily, bylo možné včas provést rozsáhlou evakuaci nejen té základny, ale i okolních vesnic. Kdyby tam ta vojenská základna nebyla, všechna tato opatření by neproběhla a mohla to být vzhledem k síle výbuchu nejtragičtější erupce 20. století.


Indonésie – kaldera sopky Rinjani

Vy jste se věnoval výzkumu sopek v centrální Americe…
Pracovně jsem byl v Salvadoru a Nikaragui, to byly projekty financované v rámci české rozvojové spolupráce. Mapovali jsme přírodní rizika v oblasti střední Ameriky. Nejen vulkanická rizika, ale také jsme zkoumali starší vulkány s ohledem na nebezpečí sesuvů. Horniny vyhaslých sopek podléhají zvětrávání a pak stačí nějaký silný déšť a masy kamene a bahna sjíždí do údolí. Získávali jsme data především o méně známých sopkách, zda a v jaké míře jsou opravdu nebezpečné. Nyní čerstvě probíhá podobný projekt v Etiopii, financovaný Českou rozvojovou agenturou, kde spolupracujeme s Etiopskou geologickou službou a předáváme jim zkušenosti z výzkumu přírodních rizik. V jižní Etiopii byla veškerá data založená na pozorování satelitních snímků, těch podrobných vulkanologických prací bylo minimum. Když se podíváte do zmíněného online katalogu, každé tvrzení začíná „udává se, předpokládá se“ apod. Učíme etiopské kolegy, jak ta přírodní rizika vyhodnocovat, nejenom vulkanická, ale také rizika spojená se seizmickou aktivitou, erozí, sesuvy, případně i kontaminací vodních zdrojů sopečnými produkty.

Laacher See v Německu – udává se, že před přibližně 13 tisíci lety zde vybuchl vulkán silou VEI 6. V minulém roce proběhly v tisku informace, že oblast je vulkanicky aktivní a výbuch se může opakovat. Jaké jsou poslední informace?
Ta hrozba je stabilní, v posledních letech neměnná. Informace v tisku přesně odrážejí okurkovou mediální sezónu, pokud se nenačapá zkorumpovaný politik, tak se vyšťourá něco o nějaké hrozbě. O nebezpečí Laacher See se ví dávno a vše je bedlivě sledováno. Je to jediná reálná vulkanická hrozba v kontinentální Evropě a existují plány na evakuaci širokého okolí, při jakémkoli náznaku blížící se pohromy. Laacher See totiž leží v oblasti velmi intenzivního osídlení v blízkosti hranic s Lucemburskem v samém srdci průmyslového Německa.

Jak vypadá všední den vulkanologa?
Vstane a odvede děti do školy… Práce je to pestrá a každý den vypadá jinak. Někdy se vyráží do terénu odebírat vzorky a studovat horniny přímo na místě nebo se snažit rekonstruovat tvar té sopky. Samozřejmě pak je třeba přivézt vzorky zpět do kanceláře, přichystat je pro laboratorní analýzy a poznatky počítačově zpracovat. Ve chvíli, kdy přijdou výsledky z laboratoře, tak je vyhodnotit. Jakákoli práce musí být zdokumentovaná závěrečnou zprávou, v níž je nutné nadřízeným, případně poskytovatelům dotací a dalších forem finanční podpory vyhodnotit, kolik jsem vyčerpal peněz na to a to a zda to bylo účelné. Člověk se v žádném oboru nevyhne byrokracii a musí zdůvodnit svou práci a výdaje. Každý vědecký počin by měl být uveřejněn v podobě nějakého odborného článku. Vědecké bádání, jehož výsledky nejsou zveřejněny, jako by nikdy neproběhlo. Každý den tedy vypadá jinak, ty činnosti na sebe ale navazují, a mezitím si člověk musí také hledat nové projekty nebo nové zdroje financování svého výzkumu.

Máte nějaký vulkanologický sen?
Je hodně těch splněných a také hodně nesplněných. Takový ten nejbližší by bylo podívat se na sopku Erta Ale v severní Etiopii na hranicích s Eritreou, což je poněkud obtížnější. V oblasti je spousta ozbrojených skupin banditů, letos na jaře tam podřezali jednu maďarskou výpravu. Je bezpečnější zůstávat v jižní Etiopii. Pro bezpečnou výpravu na Erta Ale by bylo potřeba sehnat dostatečný počet lidí a najmout dostatek ozbrojenců na ochranu. Naopak reálnější je podívat se konečně na aktivní italské sopky, které jsou nejblíže za našimi hranicemi. Z těch splněných snů jsou to islandské sopky a vlastně už to, že jsem se stal vulkanologem.

Mgr. Vladislav Rapprich, Ph.D.,
vystudoval na Karlově univerzitě v Praze a je zaměstnán jako odborník na vulkanické procesy a horniny vulkanického původu v České geologické službě. Je předsedou Odborné skupiny vulkanologie při České geologické společnosti a členem Mezinárodní asociace vulkanologie a chemismu zemského nitra (IAVCEI). Zkušenosti v oblasti vulkanologie získal při krátkodobých kurzech a stážích v Německu a ve Francii, ale také při práci na výzkumu vulkanických nebezpečí ve Střední Americe a Etiopii. Je autorem knihy „Za sopkami po Čechách (2012) a autorem nebo spoluautorem řady odborných publikací.