V centru současného umění DOX v Praze právě probíhá výstava Middle
East Europe, která prezentuje díla evropských, palestinských i izraelských
umělců reagujících na blízkovýchodní konflikt. Jedno z uměleckých děl
představuje nacistické předválečné karikatury Židů a dává je do roviny
s dnešními karikaturami muslimů a islámu, např. s oním známým
obrázkem proroka s bombou na hlavě. Máte i Vy pocit, že lze současnou
evropskou „vlnu“ karikatur islámu srovnávat s útoky na Židy za nacismu?
A jak to dnes vypadá s karikaturou ve Francii, nejen tou antimuslimskou?
Karikatura by měla být vtipnou zkratkou, směšnou nebo výsměšnou,
vypichující nějaký rys chování a jednání, hodný kritické pozornosti.
Může mířit obrazně řečeno do vlastního hnízda i na ty druhé. Ve
společnosti, která řadí svobodu vyjadřování mezí své základní
hodnoty, nelze karikatuře klást apriorně hranice, ať už jde o vkusnost
nebo nedotknutelná tabu. My v Evropě ovšem žijeme nejen v prostředí
názorové svobody, ale i v prostředí právních států, které ve své
většině trestně postihují podněcování rasové nenávisti.
Předválečné karikatury Židů jsou trestně postižitelné, neboť jsou
prokazatelně rasisticky laděné. Naopak současné karikatury islámu, byť ne
pokaždé vtipné a vkusné, zesměšňují nešvary náboženských fanatiků a
nemíří na muslimy jako celek. Dalo by se to přirovnat k antiklerikálním
karikaturám, které byly v módě v Evropě před více jak sto lety.
Ilustrací může být satirický časopis anarchistického ladění L´Assiette
au Beurre, vycházející ve Francii v letech 1901–1912, do něhož kresbami
přispíval i český malíř František Kupka. Přitom současní
francouzští karikaturisté jsou ve srovnání se svými předchůdci daleko
méně drsní a hrají na jemnější struny. Například satirický týdeník
Charlie Hebdo, který přetiskl svého času skandál vyvolávající dánské
karikatury islámského proroka a loni na podzim reagoval na volební úspěchy
islamistů v Túnisku a Egyptě zvláštní přílohou – za což mu kdosi
vypálil a zcela zničil redakci, islámského „posla božího“ nijak
nedémonizuje. Vystupuje jako sympatická figura zoufající nad konáním
mnohých z jeho současných vyznavačů a příznivců.
Francouzští odpůrci náboženství se prý uchylují k provokativním
happeningům. Svolávají se pomocí sociálních sítí na internetu a
organizují společné pikniky v místech, kde se shromažďují muslimové.
A popíjejí v islámu zakázané víno a pojídají stejně zakázané
vepřové. Humor, provokace, cílený útok na věřící, nebo prostě způsob,
jak se vysmát přehnané zbožnosti?
Zmíněné akce, kolektivní piknik s názvem „Rossette et Pinard“,
což by se dalo přeložit „laciný salám a stolní víno“, rozuměj
vepřové + alkohol, z čehož je docela jasné, kam to míří především,
vzešly z Lyonu. Před dvěma lety se tam začaly ad hoc svolávat
prostřednictvím Facebooku skupinky mladých anarchistů a zastánců
zachování nenáboženského charakteru veřejného života ve Francii, jinak
řečeno „laickosti“. Jak rychle tyto neformální akce vznikly, tak rychle
mizí. Nelze z toho ovšem vyvodit závěr, že tento proud odporu vůči
„zviditelňování náboženství“ je mrtev. Ostatně, projevil se loni
i v Paříži jako reakce na pouliční modlitby muslimů v některých
částech hlavního města. Tamní mešity nebyly dostatečně prostorné, aby
v pátek dokázaly pojmout davy věřících. Pařížská radnice na to
reagovala pohotově nabídkou pronájmu části dnes opuštěné hasičské
zbrojnice pro muslimské bohoslužby dotyčných muslimských komunit ze
severních okrsků Paříže. Stalo se z toho trochu i politikum, neboť
Marine Le Penová, šéfka suverenistické Front national, přirovnala
muslimské modlení v pařížských ulicích k německé okupaci.
Samozřejmě, že takové výroky nezapadly a vyvolaly nemalé
polemiky.
Jaký je smysl pro humor v arabském světě? Předpokládám, že
v arabské anekdotě Arab zpravidla přechytračí Žida, křesťana či Turka,
ale – dokáže si arabský muž udělat legraci sám ze sebe? Společnost je
přece mnohem více založena na mužské cti, než je tomu u nás, nebyla by
potom legrace vlastně urážkou?
V běžných každodenních situacích není arabský svět nijak
přepolitizovaný. Ani jsem nezaznamenal jako něco obvyklého zesměšňování
jinověrců, odhlédnu-li od arabské mediální rutiny tepat do Izraele
sklouzávající obvykle do hněvivého karikování sionistického, potažmo
židovského „nepřítele“. Arabové si dělají vtipy z lidských
slabostí a čerpají z tradic vtipálků a lidových mudrlantů s životním
nadhledem. Humor navenek je stále dost autocenzurovaný, tedy nemluvit
o ničem, co se týká náboženství, rozuměj islámu, politiky a sexu. Vtipy
se sexuálním podtextem jsou veřejně tabuizovány. Jak jsem před několika
lety zmínil v článku Když se Arabové smějí, v tomto ohledu
panuje prudérie navenek. Půjdete-li s nějakým arabským kamarádem plavat
do bazénu, určitě si před vámi ve sprše neodloží plavky. Intimní partie
si každý ostražitě hlídá před zraky druhých. Běžná mluva je přitom
plná množství košilatých narážek, v nichž se uplatňuje lexikální a
sémantická bezbřehost arabštiny. Například slovo „ajr“, vyslovované
v syrské arabštině „ér“, může znamenat mužské přirození. A tak
možná narazíte v Damašku na takovýto vtip: V kanceláři aerolinek
zvedne dívka telefon a představí se „Tady Air France“, na což se
z druhého konce ozve: „Tady „ér“ Abú Alí“.
Viděno z našeho hlediska, řekl bych, že Arabové se berou příliš
vážně, což zanechává stopy na jejich humoru. Často se mezi nimi objevuje
rovněž sklon k jakési falešné, ostentativně manifestované hrdosti. Není
výjimkou zvyklost držet se této hrdosti zuby nehty o to více, čím je
zřejmější, že její základy se s postupujícím časem nevyhnutelně
drolí a erodují.
Jordánsko – Vádí Rúm
Troufl by si dnes někdo natočit film, jako byl „Život Briana“?
Jak známo, tomuto žánru anglického humoru Monty Python není svaté
nic. „Život Briana“ by se přitom dal docela snadno poislámštit s velmi
podobnými efekty opakovaných nedorozumění mezi údajným „vyvoleným“ a
davem toužícím po svém prorokovi. Leč vtipkovat na adresu víry je
v prostředí islámu riskantní a přivádět na scénu nějakého prorokova
dvojníka, byť v humorném a zlidšťujícím kabátě, je zcela nemožné,
protože nepřípustné. Na něco takového si zřejmě žádný muslim
nedovolí ani jen pomyslet. Bylo by to zahrávání si s rizikem rouhačství,
které islám velice tvrdě odsuzuje. A někdo jiný? Pochybuji, že by to
mělo nějaký smysl. Než aby to dodalo odvahy osvícenějším muslimům,
spíše by je to semklo kolem tvrdého jádra.
Kauza Rushdie nekončí ani po čtvrtstoletí. Nedávno ho napadal i Imran
Khan, považovaný v Evropě za liberálního pákistánského politika
(Rushdie se o něm chystá napsat knihu). Kromě světoznámého Rushdieho
existují i další případy zatracovaných literátů. Jak se např. žije
Hafidovi Bouazzovi v Nizozemsku (jeho kniha Abdulláhovy nohy vyšla
i u nás).
Hafíd Bouazza, nizozemský spisovatel marockého původu, nabídl již
před deseti lety svou sbírkou eroticky laděných povídek Abdalláhovy nohy
dobrou záminku každému, kdo se chce pohoršovat. Jeho originální a velice
odvážné příběhy se točí kolem jediné posedlosti, kterou je sex. Snové
halucinace, fabulace a představy erotických hrátek, v nichž sám autor
dominuje, mu slouží k vykreslení melancholie ze ztraceného ráje dětství,
k zobrazení složitostí exilu a nesnází integrace v cizím prostředí.
Někdy jeho psaní působí přehnaně, občas nepřesvědčivě, ale povídky
jsou zábavné, postavy jsou ze života a především jde o dílo
provokativní. Svým vypjatým erotismem míři na pokrytectví muslimského
prostředí, aniž by ovšem ponechával stranou přetrvávající stopy
prudérie i ve společnosti země, která ho jako emigranta přijala.
V Bouazzově rodném Maroku by se zřejmě kniha do oběhu sotva dostala.
Nedávno jsem v jednom ze svých blogů psal o potížích arabských
spisovatelů s vydáváním románů, v nichž figurují homosexuálové. Toto
téma je v muslimském prostředí dodnes tabu a pokud se o jevu mluví,
přičítá se na účet mravní zkaženosti cizího původu. Přitom není
žádným tajemstvím, že homosexualita, byť se o ní nikdy nahlas nemluvilo,
měla v arabském prostředí vždy silné zázemí.
V posledních letech narůstá v Evropě tlak k zákazu zahalování žen.
Jedním z argumentů je, že nevychází z Koránu a jedná se pouze o symbol
mužské nadřazenosti. Jakou máte radu pro ty, kteří se s tímto zahalením
ve vzrůstající míře setkávají a jak Vy vnímáte tento prvek, s nímž
se jistě též ve vzrůstající míře setkáváte? Jste pro zákaz burek a
nikábů v Evropě?
Přiznám se, že jsem ve věci islámského zahalování ovlivněn
francouzskou situací. Chápu tamní zákonná opatření, ať už se týkají
zákazu ostentativních náboženských symbolů ve veřejných školách,
čímž se míní především islámský šátek na hlavách děvčat, tak
zákazu integrálního zahalování. Je mi srozumitelný princip francouzského
republikánství, kterým je laickost čili zásada nenáboženskosti
veřejného života. Laická společnost není společnost nenáboženská či
ateistická, je to společnost, která staví Boha a bohy do sféry privátní.
Veřejná sféra nemá žádného boha. Míchat do toho otázku tolerance je
nemístné. Moderní občanská společnost má své občany smiřovat a neměla
by lhostejně přihlížet k tomu, když se zneužívá zásada názorové
tolerance k parcelování společnosti podle náboženství. Jsi-li muslim ve
Francii, pak jsi nejprve francouzským občanem, se všemi právy a povinnostmi,
a následně muslimem, nikoliv naopak. Takto by to mělo fungovat. Leč potíž
nastává pokaždé, když muslimové, ale mohou to být i některé sekty
křesťanské a židovské, pohlížejí na svoji víru jako na globalizující
závazek, kterým se má řídit každý okamžik života věřícího a to
stejně tak života soukromého, jako veřejného.
Umajjovská mešita ze začátku 8. století v Damašku
V jednom starém pojednání o Arabech a milování od an-Nafzávího jsem
se dočetl, že „zavolá-li si ji manžel, vyhoví mu v manželské
povinnosti, ba dokonce jeho zájem předvídá a ve všem mu vyjde
vstříc“. Je dodnes zakořeněn v orientálních mužích pocit, že
žena je nástrojem k jeho sexuálním zálibám? Vždy jsem se divil, jak
málo západní feministky protestují proti postavení žen mimo Evropu
(spíše neprotestují).
Dovolím si ten ustálený názor na postavení ženy v islámu trochu
zproblematizovat. Machismus, dominace mužského elementu, je v muslimském
kulturně-společenském prostředí silně přítomný. Leč problém
nevychází z toho, že by žena měla být brána jen za jakýsi objekt
mužových sexuálních choutek. Tak tomu vůbec není. Ženský problém
vzniká z toho, že společenské a životní role muže a ženy jsou podle
islámských pravidel jasně stanoveny. Muži je dána rozhodující
odpovědnost, žena se musí podřizovat v jasně stanovených mezích.
V životě rodiny se však role mění. Žena matka často uvnitř domu
dominuje. Ve výchově dětí a v hospodaření domácnosti. Jsou to kupodivu
právě muslimské ženy, kdo vychovávají syny ke zvyklostem, které se zdají
být v jiném prostředí podivné či dokonce nepřijatelné. Ať už je to
jistá mužská rozmazlenost, autoritativnost, a pak jakási zvláštní forma
slabošství, díky níž je syn k matce vázán často silněji než
k vlastní manželce, a u matky hledá nezřídka radu i útočiště.
Ženský problém vychází z toho, že z jasně stanovených ženských rolí
není beztrestného úniku, což v zásadě znamená, že žena není ve svém
rozhodování nezávislá. Záměrně ponechávám stranou extrémní případy
typu cizoložství, jež má být trestáno kamenováním, či ženské odvety
za domácí násilí, neřku-li případy znásilnění, kdy soudy oběť
dokáží měnit ve viníka. Leč to jsou případy, kdy ony zmíněné
evropské feministky zpravidla nemlčí a veřejně protestují.
Budu citovat z kázání v pražské mešitě zveřejněném na
islamweb.cz: „Islám zakazuje manželství s nevěřící ženou za
jakýchkoli okolností…sdílení lože s takovouto ženou je pokládáno za
cizoložství…co se týče muslimů, kteří se již oženili
s nevěřícími ženami, tito by se od nich měli ihned odloučit…naléháme
na naše muslimské bratry, aby pokud znají nějakého muslima, který je
ženat se ženou nevěřící v Boha, tomuto doporučili manželskou
rozluku.“
Zásada společného náboženství v manželském svazku je v islámu
obecně známá. Kdysi jsem jako soudní tlumočník doprovázel řadu českých
dívek ke sňatku s muslimy. Byly doby, kdy se jim zdálo, že přestoupit na
islám je pouhá formalita. Nemálo z nich posléze prohlédlo a já jsem jim
zase pomáhal při vyřizování rozvodů. Nebylo to ovšem pokaždé snadné.
Dnes to bude zřejmě ještě obtížnější, neboť kulturní reislamizace,
jíž jsme svědky a o níž svědčí i shora uvedená citace, proniká
citelně i do manželského soužití. A pokud by samotní snoubenci snad byli
v této záležitosti lhostejní, jejich okolí, rozuměj rodiny, je většinou
donutí postoj změnit.
Budu Vás citovat: „Osobně jsem nenašel jedinou muslimskou zemi, kde
by nebyly na prodej a opakovaně připomínány v médiích s cílem potvrdit
tezi o světovém sionistickém spiknutí.“ Řeč byla o proslulých
Protokolech sionských mudrců.
V pražské mešitě se káže o tom, že „největšími nepřáteli
věřících jsou Židé… což není nic nového, vždyť zabíjeli i posly a
proroky“. Tyto úryvky jsou z kázání, které si lze přečíst na
islamweb.cz. Předpokládám, že v pařížských mešitách nebudou
nenávistná kázání výjimkou. Jak přistupuje francouzský stát a média
k tomuto problému?
Jak a co se káže v mešitách a muslimských modlitebnách ve Francii
je ostře sledováno. Francouzské úřady a politici často kladou důraz na
rozdíl mezi „islámem Francie“ a „islámem ve Francii“. Je jasné,
čemu se dává přednost. Pojmenování „islám Francie“ či
„francouzský islám“ implicitně vyjadřuje záměr muslimy integrovat a
zainteresovat na občanském soužití. Pokud jsou francouzskými občany
i Židé, což znamená, že jejich čest a důstojnost jsou chráněny
zákonem, interpretovat koránské protižidovské výroky hrubě politickou, ba
nepravdivou aktualizací znamená zahrávat si rizikem trestního postihu za
urážku. Židé samotní registrují podobné urážlivé projevy a akty a
pomocí svých organizací tlačí na odpovědná místa, usoudí-li, že míra
antižidovské nenávisti překročila únosnou míru. Jinak samozřejmě i ve
Francii platí, že brát si na mušku Izrael je nejpopulárnější formou
muslimské propagandy.
Fez
Které knihy z poslední doby byste doporučil např. před cestou do
arabského světa?
Mně se líbily knihy egyptského spisovatele Alá al-Aswáního
Dům Jakúbján (Imára Ja´kúbján) a Chicago. První se
stala navíc předlohou pro úspěšný film a téma druhé jsem loni viděl
v divadelním zpracování v Théâtre des Amandiers, divadle, které hraje na
pařížském předměstí Nanterre. Obě knihy jsou dobrým úvodem do
egyptské současnosti a lze je doporučit každému, kdo se chystá Egypt
navštívit. Nalezne tam klíče k pochopení jak příčin „arabského
jara“, tak budoucích komplikací.
Můžete popsat tzv. Zones Urbaines Sensibles? Prý v nich žije na
5 milionů lidí a říká se jim Dar al-Islam nebo No-Go zones.
Kolem těchto předměstských aglomerací panuje nemálo vzruchu. Je to
pochopitelné, neboť koncentrují problémy sociální, kulturní a
bezpečnostní. Za poslední léta se tam hodně investovalo zejména do bytové
výstavby, do škol a dalších sociálních služeb. Existuje politická vůle
nepřestávat v úsilí motivovat mládež těchto zón k pozitivním
životním aktivitám a neustupuje se navzdory přetrvávajícím negativním
jevům jako jsou velká nezaměstnanost, vysoké procento nedokončené školní
docházky, permanentní drobná zločinnost, obchodování s drogami,
vandalismus, apod. Ačkoliv islám je v těchto místech silně přítomen,
tvrdit, že tam vládnou jeho zákony, by bylo přehnané. Jistě jsou tam
příznivé podmínky pro šíření fundamentalistického salafismu, rigidní
tradicionalistické podoby islámu, z níž může vyrůstat nebezpečně
radikální džihádismus. Leč většinou se tam projevuje spíše jen
reislamizační tendence kulturní povahy, tedy návrat nových generací
vzešlých z rodin bývalých přistěhovalců k náboženským tradicím typu
dodržování ramadánu a stravovacích zvyklostí s důrazem na pokrmy
„halál“. Znovuobjevování identity v islámu jistě zaslouží pozornost
a může znepokojovat. Podrážděnost není dobrým rádcem a represe, byť
občas nezbytné a nutné, tady natrvalo příliš nepomohou, ba naopak.
Problémová předměstí si žádají trpělivost, nevděčnou, leč nezbytnou
vzdělávací práci a vynalézavost ve vytváření co nejširší škály
možností pro uplatnění mladých. Jen tak lze bránit tomu, aby většina
nezůstávala jednolitou masou, jež se stává snadnou kořistí
náboženských demagogů a fanatiků.
Kam rád chodíváte v Paříži a kam v Praze?
Mám rád dobře udržované moderní pařížské parky, například
v místech bývalé továrny André Citroena na jihozápadním okraji Paříže
nebo na opačné straně města v la Villette. Pěkné jsou rovněž procházky
kolem kanálu Saint Martin. Pokud jde o Prahu, tu nepřekoná nic. Pohled na
skvostné město ze zahrad Petřína se mně v jakékoliv roční době
nemůže nikdy omrzet.
Jste arabista, ale na Vašem blogu jsem se dočetl, že Vás to táhlo i do
Lvova, do Oděsy a na Podkarpatsko za karpatskými hrdiny natrvalo
zvěčněnými literárním mistrovstvím Olbrachtovým a Čapkovým. Jak jste
cítil československé kořeny na Podkarpatské Rusi?
Moje cesta po Ukrajině, to byl nádherný, vzrušující a zároveň
smutný návrat do minulosti. Na Podkarpatsku jsou krásná místa, ale
z předválečného Československa tam mnoho nezbylo. Možná jen pár staveb
a sem tam nějaký hraniční kámen na východě. Místní lidi minulost
nezajímá a nelze jim to vyčítat. Přesto je dobré, že se tam od nás
jezdí a že tam nadšenci obnovují turistické cesty a jejich značení po
našem způsobu.
Mohl byste doporučit čtenářům zajímavý tip (tipy) na dovolenou
v islámských zemích? Místa, která Vás inspirovala, kam se rád vracíte,
místa třeba i nepříliš známá, která nabídnou nevšední putování.
Samozřejmě místa bezpečná, kterých vzhledem k současné dramatické
situaci v mnoha arabských zemích ubývá.
Krásné je cestování po Maroku nebo v jordánských pouštích.
Pohoří Atlas v Maroku láká a místní Berbeři jsou velice laskaví a
pohostinní. V Jordánsku jsou zajímavé pouštní lovecké hrádečky,
kterým věnoval pozornost už náš světově proslulý arabista Alois Musil.
Kdysi jsem považoval za nejkrásnější arabské město Damašek. Prožil jsem
tam na studiích téměř rok a měl jsem to štěstí poznat všechny taje
tohoto místa. Na jihu Sýrie je pozoruhodná oblast Džabal ad-Drúz a krásně
zelené údolí řeky Jarmúk. Dodnes mám z této oblasti před očima hrad
vzniklý přestavbou římského amfiteatru v syrské Basře (Bosra aš-Šám).
Názorná ilustrace kulturního vrstvení ve východním Středomoří tak
častého.
Pan Felfel, místopředseda Libyjského klubu v ČR, mi v rozhovoru tvrdil,
že odmítá, že by budoucnost Libye byla ohrožena nesmiřitelností
jednotlivých kmenů. Jak Vy vidíte nejbližší budoucnost Libye a tzv.
arabského jara v dalších zemích?
Dnešní aktuality vnášejí do nadějí spojovaných s arabským
jarem nemálo pochybností. Přechod od starých autoritativních režimů
k právnímu státu bude nesporně chaotický. Leč bráním se tomu dělat
z toho následně pesimistické předpovědi a podléhat dnes oblíbenému
sklonu příliš akcentovat a přeceňovat fatalitu islámsko-kulturního
determinismu. Ani v Evropě se v minulosti demokracie nerodila snadno. Byla
křehká, zranitelná a její osud se neutvářel lineárně a bez obratů
nazpět. Francouzská revoluce z konce 18. století přinesla postupně teror,
kontrarevoluci a posléze císařství. V islámské revoluci v Íránu,
v jejímž důsledku se rozpadla monarchie v letech 1978–79, lze vystopovat
obdobné fáze: teror, kontrarevoluci, nastolení mollahokracie. Po pádu
bonapartistického císařství se krátkodobě obnovila revolucí odstraněná
monarchie, kterou pak nahradila sekulární republika. Moderní Írán na tuto
fázi stále čeká. Ani sekulární republika ve Francii neobstála natrvalo.
Po vojenské porážce v červnu 1940 musela ustoupit autoritativnímu
vichystickému režimu kolaborujícímu s nacismem.
Z dějin 20. století si připomeňme, že fašismus zničil italskou
demokracii a nacismus zlikvidoval demokracii německou. Ve Španělsku porazil
demokracii frankismus. Sovětský svaz vytvořil komunistický totalitarismus a
vnutil ho evropským zemím, které se mu podrobily, byť některé z nich,
jako předválečné Československo, demokracii už znaly a praktikovaly.
V těchto peripetiích nebyly ovšem nikdy zcela vymazány ideje francouzského
revolučního převratu z konce 18. století. Svoboda, rovnost a svornost
inspirovaly evropské společnosti a dokázaly je po přechodných porážkách
vracet k demokracii.
Arabské jaro 2011 bude procházet podobnými převraty a obraty nebo fázemi
umrtvení či zcizení demokracie. Leč poselství arabských revolucí je
jasné, zůstává a bude se vracet. Arabové, muslimové i nemuslimové, muži
a ženy, nechtějí stát jen na okraji světového vývoje.
Nápravě námluv Arabů s kapitalismem, liberalismem a demokracií, historicky
pokažených zejména západním velmocenským kolonialismem, nemusí stát
v cestě ani islám. Tato víra, jak ukázují arabské revoluce, nezavazuje
ani k zaostalosti, ani k bídě, ani k despocii. A trvá-li někdo na
názoru, že islám je neslučitelný s demokracií, nemá cenu ztrácet čas
jeho přesvědčováním. Nechce zřejmě připustit, že islám není jen
korán a předpisy šaríy, ale také dějiny a lidé, kteří je tvoří svou
vlastní žitou současností.
PhDr. Zdeněk Müller, CSc.
Arabista a historik, soustavně se zabývá současnými projevy islámu a
muslimské civilizace. Jeho pravidelné články najdete na
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/zdenek-muller.php
a na http://muller.blog.idnes.cz/
Knihy:
Jeruzalém mezi minulostí a budoucností (Paseka 2004),
Svaté války a civilizační tolerance (Academia 2005)
Dějiny Střední Asie (překlad, Nakladatelství Lidové noviny
2007)
Islám a islamismus (Academia 2010)
Titulní foto poskytl Zdeněk Müller,
ilustrační foto: Vladimír Šťastný (Jordánsko), Ivana a Antonín Vávrovi
(Sýrie),
Mirka Baštová (Maroko)
Další rozhovory o muslimském světě:
Íránistka
Zuzana Kříhová o íránských ženách i mužích
Arabista
Miloš Mendel o víně v islámském světě
Dia
Eddin Felfel: S povídačkami o kmenech, které se pobijí mezi sebou, začal
Kaddáfí
Rachid
Khalil: Budoucnost Sýrie je světlá
Petr
Kučera vypráví o Turecku minulém i současném
Nakladatel
Charif Bahbouh o arabské kultuře
rss kanál