Vaše nakladatelství oslaví letos 20 let. Přijal jste pro něj jméno velkého filozofa, kterého v Evropě známe spíše pod jménem Averroes. Umím si představit, že jméno má symbolizovat spojnici mezi dvěma světy. Vždyť Averroes žil v muslimských andalúzských městech Seville a Cordobě (odkud byl nakonec vypovězen) a věnoval se antické řecké filozofii.

Ibn Rushd byl odvážný filozof, který vysvětloval, že nikdo nemá absolutní pravdu a že se pravdy naopak doplňují. Podobně se podle něj vzájemně doplňují i kultury křesťanská, islámská a židovská. Blízký východ je pevně spojen se začátky křesťanství, islámu i judaismu. Arabština hrála velkou roli v šíření křesťanství, mj. v Sýrii má původ osm papežů (slovanský původ jen jeden). Sám Muhammad jako chlapec cestoval s karavanou do Busry, hlavního centra křesťanského Ghassánovského státu, který vznikl na území bývalého Nabatejského království a pozdější římské provincie Arabia Petraea. Tamní křesťanský mnich v něm tehdy první poznal budoucího proroka.

Pocházíte ze Sýrie, na která místa se rád vracíte?
Od roku 1959 se nemohu do Sýrie vrátit, více bych o tom nerad hovořil.

Vydal jste i průvodce Prahou v arabštině, který je určen arabským návštěvníkům Prahy. Jaký je Váš vztah k Praze?
Vydal jsem sbírku básní a v ní verše věnované Praze. K Praze mám různé vztahy a souvisí i s pražsko-arabským či česko-arabským sbližováním. V Praze jsem studoval a během studií jsem objevil spoustu starých rukopisů, málokdo ví, že nejstarší zpráva o Velehradu je v arabštině. Napsal ji cestovatel Ibn Rušt (pozor, nezaměnit s Ibn Rushdem). Ibrahim Ibn Jakub taktéž v arabštině psal svou nejstarší známou písemnou zprávu o Praze. Publikoval jsem ve spolupráci s Národní knihovnou ČR Katalog arabských rukopisů Národní knihovny ČR, je jich na dvě stě. Karel IV. zval do Čech Peršany i Araby, aby postavili manufakturu na výrobu koberců a také papírnu na Zbraslavi. Básník al-Achtal psal o kráse Slovanek. Mnoho muslimů slovanského původu hrálo významné role v islámské Andaluzii a zakladatel Káhiry má též slovanské kořeny. Podle učebnice Aliho Ibn Abí´r-Rižála se učilo na Karlově univerzitě v 15 stoleti. Jan Hus napsal pojednání o filozofovi al-Ghazzálím. A Jaroslav Vrchlický básnil o Prorokovi i o druhém chalífovi Omarovi:
Když kalif Omar dobyl Damašku,
jel do města ne v slávě vítěze,
leč na mezku jen, jeho trofejí
to bylo stádo bílých holubů
již vždycky jako prapor proroka
na pochodech mu táhli u hlavy.
Před hlavním chrámem Jana Křtitele
slez ihned s mezka a pak bosonoh
se blížil k velebnému portálu…
Dlouhodobě připravuji česko-arabský a arabsko-český slovník, měl by vyjít letos, již dokončujeme třetí korekturu. I s výkladem má na 120 tisíc slov, bude to největší slovník svého druhu v Čechách. Našel jsem přes 1500 českých slov pocházejících z arabštiny. Hluboké kořeny ale zanechala arabština ve většině evropských jazyků, navíc se spousta nearabských slov dostala do Evropy právě přes Araby a ve své arabské podobě.

Vím, že jste vydal syrskou a libanonskou kuchařku, doporučte nějakou lahůdku. Jakou kuchyni máte nejraději? Máte nějakou oblíbenou restauraci?
Jsem spoluautor syrsko-libanonské kuchařky a protože s manželkou rádi vaříme, oblíbená restaurace je doma. Mám rád saláty, jak je dělají v Sýrii a v Libanonu, např. tabbulu (tabbouleh). Z jídel je pro mne nejlepší kibba. Arabská kuchyně, to je olivový olej, citrón, rajčata, petržel, koriandr, nekonečné množství koření. Vždy dáváme přednost syrské a libanonské kuchyni, blízké jsou jí turecká a řecká.


Nejstarší dochovaná písemná zpráva o Praze a o Slovanech je v arabštině v knize Al-Bakrího, jejím autorem je Ibrahim Ibn Jakub

.
Čtou Češi arabskou literaturu?
Já myslím, že ano, jinak bych neměl nakladatelství a nevydával knížky. Někdy jsem mile překvapen, že se prodá i pětitisícový náklad, např. arabských pohádek, učebnice arabštiny nebo arabské kaligrafie. Dosud jsme vydali na 150 titulů, k dispozici jich je nyní asi šedesát. Přijďte v květnu na pražský knižní veletrh Svět knihy, který bude ve znamení arabské literatury.

Četl jsem povídky „Aiša“ (Al-Madžid ben Džalún) a „Muž, který zemřel dvakrát“ od Misrátího, věnuje se ještě současná arabská literatura odboji proti evropskému kolonialismu? Nebo má již současnější témata? Např. práva žen nebo režimy, v nichž lidé žijí.
Vydali jsme marocké moderní povídky, alžírské, tuniské, libyjské a syrské a nenajdete stejná témata. Spisovatelé se zaměřují na sociální problémy, postavení žen, ale i postavení muže, protože pokud v některých arabských státech nemá muž svobodu, jak ji potom může mít žena. Připravuji saúdskoarabské povídky, ale nechtěl bych o nich nyní vyprávět, nechám na čtenářích, aby sami poznali, proč jsem je vybral a o čem jsou. Někteří arabští autoři se dnes umísťují na nejpřednějších pozicích zájmu, např. Maalouf, Libanonec žijící ve Francii, mnozí píší jak arabsky tak francouzsky.

Nepochybně existuje v arabských zemích nějaká zakázaná literatura, podobně jako u nás před rokem 1989. Nemám na mysli např. Rushdieho nebo západní autory vyjadřující se k arabské současnosti, ale místní spisovatele, třeba Alžířana Amina Zaouiho, jehož knihy zapálenější náboženské kruhy i pálily. Když čtu např. Muž s rohy od Syřana as-Sauváha, taková povídka by u nás před rokem 1989 nemohla vyjít.
Zakázané knihy v arabském světě, takto to rozhodně nemůžete formulovat. V některých zemích jsou některé knihy zakázané, ale vyjdou třeba jen v Sýrii nebo v Libanonu. Dokonce i vynikající saúdskoarabští autoři vydávají v těchto zemích nebo v Egyptě. A když je na ně, nebo jejich knihy, uvalena nějaká fatwa, saúdský král jim nakonec dá milost a píší dále. Bohužel u nás saúdské překlady chybí. Např. světoznámý Abdelrahman Mounif byl přeložen nejen do francouzštiny či angličtiny, ale již i do slovenštiny. Nejvolnější situace je v Libanonu, tam vydávají vše, a někdy i v Sýrii. Mimochodem, vydali jsme knihu zakázanou v několika arabských státech – 400 let staré pojednání o Arabech a milování s názvem Zahrada vůní pro potěchu mysli. Je to taková arabská Kámasútra.

Vydal jste knihu arabských přísloví.
Arabové často používají přísloví. Poukázáním na nějaký starý moudrý výrok chrání sami sebe před kritikou za vyjádřený názor. V některých příslovích převažuje moudrost, v jiných i vtip, např. Muž, který se nebojí manželky, není muž nebo „o čtyřech druzích mužů“ – to používal dokonce jeden poslanec v českém parlamentu, jen necitoval zdroj. Můžete i sami vydávat své myšlenky za přísloví, pak lépe projdou a vyhnete se odsuzování. Připravuji k vydání Úsměvy po arabsku a tam mám některé myšlenky pojaté právě ve formě přísloví.

V předmluvě ke knize Svátek na zemi píše překladatel J. Hajský „být nablízku svému autorovi, moci s ním rozmlouvat, či mu naslouchat, nebo jen společně mlčet a přemítat, to je pro překladatele hřivna k nezaplacení, neřku-li bezmála nutnost.“ Platí to malinko i pro vydavatele? Zapůsobilo na Vás setkání s některými autory?
Hajský byl mimořádný překladatel, vždy se snažil poznat autora, sžít se s prostředím a okolnostmi, to překladu nepochybně pomáhá. Když vydáváme překlad z arabštiny, snažím se i já nejen získat souhlas k vydání, ale také se s autorem sejít. Nechtěl bych ale někoho upřednostňovat. Někteří arabští spisovatelé a básníci žijí i v České republice, pomáháme jim s pořádáním festivalů a akcí, v květnu bude např. v Praze už počtvrté, z toho v divadle Viola podruhé, večer věnovaný arabské poezii.


Mešita v Qajruwánu. Qajruwán (Kairouan) byl vyhlášen hlavním městem islámské kultury 2009

Abu Nuwas, al-Achtal, jakou pověst mají v dnešním arabském světě tito staří arabští básníci, jejichž verše by mohly být nepochybně srovnávány s tím, čemu říkáme rouhání? Jsou na nějaké černé listině např. u imámů?
U nás je známa jen jedna část tvorby Abu Nuwáse – jeho pijácké verše, které skládal i Omar Chajjám. Má ale pověst i jakéhosi druhého Hodži Nasreddina, v arabském světě zdomácnělo „to řekl Hodža“ nebo „to říkal již Abu Nuwás“, zvláště, chcete-li napsat či říci něco kritického, např. proti vládě. Abu Nuwás vystupuje v příbězích o chalífovi Hárúnovi ar-Rašídovi. Povím Vám zkráceně jednu historku:
Abú Nuwás, který dával vždy přednost pití a radovánkám, dostal příkaz, aby šel uklidnit pobouřený dav, protestující proti aféře, do níž byl zapleten i vezír. Abú Nuwás se zeptal lidí, zda vědí, o čem má mluvit, a když mu odpověděli, že nikoli, odešel se slovy „Když nevíte, pak není o čem mluvit“. Chalífa se za nesplnění rozkazu hněval a nařídil mu zajít na náměstí znovu. Podruhé se ptal Abú Nuwás lidí, zda vědí, o čem má mluvit. Když odpověděli, že ano, znovu se vykroutil slovy „Tak to je zbytečné ztrácet čas, když to víte“. Rozkaz se opakoval potřetí a Abú Nuwás, posilněný vínem, se opět ptal lidí shodnou otázkou. Tentokráte domluvení lidé, mezi nimiž se již ukrýval přestrojený chalifa, volal ano i ne. „Tak ať ta část, která ví, vše laskavě řekne té, která neví“ zvolal Abú Nuwás a zmizel ze scény. Hárún ar-Rašíd byl samozřejmě potěšen, že má tak chytrého básníka.
Víte, s vínem je to komplikované, v Koránu se zakazuje pití alkoholu v souvislosti s modlitbou, na kterou nesmí věřící chodit opilí a také, aby lidé nepoškozovali alkoholem své zdraví. V Saúdské Arábii se pít nesmí, ale v Sýrii a v Libanonu žádný zákaz oficiálně neplatí. Společenská pravidla jsou ale někdy přísnější než sepsané zákony a lidé nemívají rádi opilce, kteří se nejsou schopni kontrolovat. Já sám mám radost z toho, že alkohol nepiji, ale neodsuzuji ty, kteří zajdou do hospody.

Česká literatura v arabských překladech, rozšířená, nebo téměř nulová?
V Tunisu na knižním veletrhu jsem žasl, že Kundera je kompletně přeložen do arabštiny a lidé tam stáli fronty na informace o české kultuře a české překlady. Arabský svět žízní po české kultuře, otázkou je, co v Čechách děláme pro její dostupnost. Arabský svět je mnohem větší než Česko, ale překladů z češtiny do arabštiny je více než obráceně. V Česku lidé znají Korán, Tisíc a jedna noc, ale dále? Kolik arabských spisovatelů nebo hudebníků lidé v Čechách znají? V minulosti se více spisovatelů ohlíželo za arabskou kulturou, podívejte na Vrchlického. Arabové znají nejen Kunderu a Kafku, ale i Čapka, Mrštíky, Wericha, Nerudu a žádají více a více, překládal jsem Otu Pavla i Seiferta. V Tunisu byl zájem hrát Čapkovy hry, ale ztroskotalo to na financích, zájem o dotace na česko-arabskou kulturní výměnu není. Jen tím chci také upozornit, že nedostávám žádné dotace a někdy je skutečně obtížné malonákladovou knihu vydat a neztroskotat na tom.

Arabský svět je z velké části poušť. Jaký máte vztah k poušti?
V mém chápání neexistuje poušť, je to dobrá půda, kde chybí voda. Syrská poušť, jak ta se rychle změní, když krátce zaprší a jak déšť urychlí život. Najednou je plná květin i zvířat. Ten proces je úžasný, na syrské poušti jsem prožil několik týdnů, poznal beduíny a jejich zajímavý život. Oni mají právo žít tak, jak chtějí, jak je pro ně přirozené, nemáme právo jim vnucovat svůj způsob života. Naopak, pobyt mezi nimi mi dal hodně nových zkušeností. Povím Vám příběh. Jednou vypukla písečná bouře a to i velbloudi mohou na poušti ztratit orientaci a syn se ptal otce, co dělat, aby velbloudi neutekli, že zapomněli provazy. Otec nařídil, aby dělali vše jako obvykle, aby velbloudi měli pocit, že jsou přivazováni. Když bouře skončila, synové dali povely k pochodu, ale velbloudi se nehýbali z místa. A otec vysvětlil, že musí velbloudy zase jako odvázat. Vidíte, oni znají i myšlení zvířat. Někteří z nich neumí číst a psát, ale jsou skutečně negramotní, když se tak dobře orientují ve svém světě? Připravuji knihu o somálských příslovích, většina z nich opěvuje velblouda. A chalífa Omar řekl, že by chtěl mít krk dlouhý jako velbloud. Víte proč? Aby cesta slov k vyslovení byla delší a on měl čas zauvažovat, jak se vyjádřit a slova případně zastavit.

Jsme cestovatelský server, dovolte otázku na cestování. Jednou ze situací, které každý, kdo individuálně vyjede za hranice Evropy, musí čelit, je smlouvání. To platí nejen o arabském světě, ale o většině světa. Jedni tvrdí, že je součástí kultury, druzí, že je to (v mnoha případech) sprosté okrádání. Jak má Evropan nahlížet na to, když obchodník, např. někde v medíně, za šátek, který stojí třeba pár dolarů, žádá rovnou stovku?
Každý národ má svou kulturu. Pokud se někdo povrchně dívá na českou kulturu, vidí jen hospody a opilost a nerozpozná mimořádné bohatství. Suk, jak se říká trhu v arabském světě, je divadlo. Arabové, kteří jdou na trh, předem vědí, že budou ono divadlo hrát. Dokonce by někteří bez smlouvání odmítli zboží prodat. Urazil byste je, kdybyste jim hned přehnanou částku vysázel v hotovosti. Počítají se smlouváním jako se společenskou hrou. Já nepiji například pivo, ale nebudu kritizovat Čechy, že je pijí. Dokonce pozvu kamarády na pivo, ale sám si dám čaj. Je na Evropanovi, aby se s místní arabskou kulturou seznámil, aby znal ceny a studoval místní zvyky. To je první krok. Pokud Evropan místní podmínky a ceny nezná, měl by jít s průvodcem. Já sám jsem dělal průvodce studentům a šli jsme do mešity v Qajruwánu, kam cizince obvykle nepouští. Vysvětlil jsem u vchodu, že mám sebou studenty, kteří nejsou muslimové, ale zajímají se o arabskou kulturu, a pustili nás dovnitř. Poznejte místní kulturu, zvyky a budou vás vítat s otevřenou náručí. Víte, šel jsem do súku a něco kupoval a prodavač říká, že chce osm dinárů. Osm? Dám šestnáct, povídám. Pochopil, že žertuji, ptal se, zda jsem z Damašku, otevřelo to k němu cestu. Rozumíte, přes to divadlo. Povím Vám nedávnou historku o své studentce, studovala perštinu, hindštinu a u mě i pár hodin arabštinu. Není muslimka. Vysvětlil jsem jí, aby se naučila v arabštině úryvek z Koránu, že jí to může pomoci. Později dělala průvodkyni jedné skupině a někde ve východním Turecku, 100 km od nejbližšího města se porouchal autobus. Zoufalá situace, místní vesničané to sledovali jako divadlo. Ona v arabštině přeříkala verše z Koránu a najednou lidé přinesli jídlo, přišel opravář. Ta znalost ji otevřela dveře k lidem. Proto vždy říkám, hledejme to, co nás spojuje.