články - Asie

Podle knižního průvodce lze cestu na Ughtasar vyjet jen uazem (UAZ je zkratka Ulianovskij Avtomobilny Zavod). Očekával jsem tedy výkonný džíp s pohonem 4×4. Před hotelem v Sisianu ale ve smluvený čas stála jakási dodávka. Její řidič se jmenoval Tsigan a jeho tvář byla snědší než tváře většiny Arménů. Říkám Tsiganovi, že tímhle nejedu, že byl slíben uaz. A on – to je uaz. Později jsem se dočetl, že to byl model 452 z roku 1965. Co by člověk požadoval za pouhých 1250 Kč… (cena za auto bez ohledu na počet lidí uvnitř). Každopádně jsem Tsiganovi uvěřil, že to skutečně uaz je a že to nahoru bezpečně vyjede.

Libanonské cedrové lesy jsou nejstarší písemně doložené lesy v historii. Píše se o nich nejen v Bibli, ale též v Eposu o Gilgamešovi i v Talmudu. Krása, vytrvalost, vznešenost, důstojnost, ušlechtilost – těmito slovy popisují cedr spisovatelé minulosti i současnosti. Libanonci jim říkají „Cedry Páně“ (Cedars of Lord).

Arabista Pavel Ťupek studoval mj. na Univerzitě krále Saúda v Rijádu. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví právě o Saúdské Arábii, zemi, která ukrývá před zraky nevěřících nejsvatější místa islámu Mekku a Medínu. Pavel Ťupek hovoří o cestování v SA a doporučuje místní doprovod, o saúdských ženách i mužích, o gastarbeitrech, saúdském pokrytectví i radikálním náboženském vzdělávání. A také doporučuje, co si o saúdské kultuře přečíst.

Eduard Sarkisjan je předsedou Občanského sdružení Arménský dům, jehož posláním je prezentovat v ČR kulturu a tradice arménského národa, sloužit jako informační zdroj o historii a současnosti Náhorního Karabachu, přispívat k rozvoji vzájemných vztahů mezi ČR a Arménií v oblasti cestování a podnikání a také podporovat humanitární a rozvojové projekty v Arménii a Náhorní Karabašské republice. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o arménské pohostinnosti, vztahu Arménů ke komunismu, a doporučuje navštívit Náhorní Karabach, v současnosti bezpečný a dosud nezasažený a nezkažený turistickým ruchem.

Téměř 30 let tvořili nejlepší architekti a stavitelé z Damašku palác pro nejmocnějšího emíra Libanonu. Bašír Chehab II. Veliký ho nazval Beiteddine – Dům víry. Kdyby ho navštívil Karel Čapek, jistě by napsal, že palác byl vystavěn pro duchovní sybarity, kteří ležíce na zádech, oddávali se nevyčerpatelné a snivé kontemplaci. Však se Beiteddine přezdívá libanonská Alhambra.

Týros byl založen již někdy na začátku 3. tisíciletí př. n. l. Říkávalo se mu „Královna moří“ neboť lodě obchodníků a kolonizátorů z Týru ovládaly Středozemní moře stovky a stovky let. Příběhy z Bible vyprávějí o jeho pýše a kráse, které vyvolaly strašlivý boží hněv. V současnosti nosí jiholibanonský Týros arabské jméno Súr (Skála) a je městem s převážně šíitskou populací.

Jezuitský kněz prof. PhDr. Ludvík Armbruster působil v letech 1961 – 1990 na misii v Japonsku a přednášel na univerzitě Sofia. V rozhovoru pro www.cestomila.cz přibližuje dalekou zemi a vypráví, proč Japonci neovládají angličtinu a proč je složité překládat z japonštiny, jak dopadají manželství Japonců s Evropankami a Japonek s Evropany, i o tom, že si Japonci při čtení Nového zákona říkají, že jsou vlastně křesťané.

Necelé dva kilometry od Sidonu uprostřed zelených citrusových hájů se schovávají téměř neznámé ruiny jediného fénického chrámu v Libanonu, z něhož se až do 21. století zachovalo více než základové zdivo. Chrám byl zasvěcen bohu lékařství a znovuzrození Ešmunovi, který je spojován se starořeckým „otcem“ všech lékařů Asklépiem.

Sedíme na terase zrekonstruovaného karavanseraje Khan al-Franj, který byl obnoven z peněz nadace zavražděného bývalého premiéra R. Harírího. Uvelebeni v pohodlných polštářích shlížíme na minarety starých i nových mešit, kříže kostelů, malý přístav a křižáckou pevnost. Vítejte v Sidonu, prastarém městě, o kterém se mnohokrát vypráví v Bibli.

Diyarbakir leží přímo na hranici záplavového území řeky Tigris. Ukrývá se za rozsáhlými antickými hradbami z černého bazaltu, které obklopují bludiště dlážděných i nedlážděných uliček starého města zdobených mešitami, medresami, trhy a kostely. První pohled na Diyarbakir ale nebyl nijak pozitivní – projížděli jsme nejprve novým městem, chaotickou výstavbou bez jakéhokoliv plánu. Diyarbakir je považován za hlavní město Kurdistánu a přestože nemá v ostatních částech Turecka dobrou pověst, není zde nebezpečno a obyvatelé jsou otevření a velmi vstřícní.

Cestou do Erzurumu jsme se většinou pohybovali ve výšce 1600–2000 metrů nad mořem. Nejvýše položeným místem byl průsmyk s Atatürkovým památníkem – 2409 metrů. Pod námi ležela severovýchodní Anatolie, o níž se říká, že je to nehostinná krajina ošlehaná větry. Díky pokročilé době a zapadajícímu slunci padaly na zem prodloužené stíny a světlo dodávalo krajině rozervané erozí magický ráz.

Přijměte pozvání k vyprávění o putování do východní části turecké země. Té, která sousedí s Gruzií, Arménií a také s Íránem, Irákem a Sýrií. Do neklidného regionu, který bývá nazýván „divokým Kurdistánem“ a kam se turisté nehrnou kvůli občasným zprávám, že kurdská PKK se opět pokusila o nějaký odboj. Pravda, rozumný člověk by se měl válečným zónám vyhnout, ale co si budeme nalhávat, dnešní přeinformovanost je spíše na škodu, neboť v Evropě toho víme o údajných konfliktech daleko více, než lidé žijící v dané zemi. Nejinak tomu bylo i ve východním Turecku, kde vládne pohostinnost a přátelskost.

Přiletí-li cizinec do Jakarty, vrhne se na něj hned na letišti tlupa taxikářů nabízejících odvoz do turistického centra města – uličky Jalan Jaksa. Slova „jangan ganggu saya (nechte mě na pokoji), která jsem se naučil v letadle, překvapivě působila, a agresivní dav, vykřikující něco o dvou stovkách tisíc rupií, se rozestupoval.

Ing. Rachid Khalil žije v ČR již 23 let a zabývá se překlady a tlumočením kurdského a arabského jazyka. Rachid Khalil pochází ze syrského Kurdistánu, z městečka Al-Qamišlí na východě Sýrie a je předsedou Kurdského občanského sdružení v ČR. Aktivně vystupuje za práva Kurdů i syrského národa v boji proti brutálnímu režimu B. Asada. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o revoluci a spolužití národností v Sýrii, o tom, jak brněnské pušky pomohly Kurdům i o kurdském Karlu Krylovi, a věří, že budoucnost Sýrie i Kurdistánu je světlá.

Jaký byl Kuvajt v roce 1966? Malý obrázek si můžete udělat ze starých fotografií Mirky Baštové. Kuvajt byl jen krátce nezávislým státem, nejdůležitější prvky jeho ústavy se ale nezměnily dodnes – islámské právo coby základní kámen legislativy a islám jako státní náboženství.

Indická Kérala – nespočetné vodní kanály, rýžová políčka a jezera, která se naplňují vždy po období dešťů. Po kanálech plují kánoe místních obyvatel, přívozy, nákladní lodě a také turistické hausbóty. V přístavu Kóčin kotvily od začátku 16. století portugalské lodě, které se vydávaly dále do Macaa. Z Kóčinu se vozilo do Evropy exotické koření, tady zemřel a byl pohřben mořeplavec Vasco da Gama, než byly jeho ostatky po čtrnácti letech převezeny do Lisabonu.

Jaký byl irácký Kurdistán v roce 1966? Malý obrázek si můžete udělat ze starých fotografií Mirky Baštové. Cesty z Bagdádu do severovýchodních regionů Iráku byly bezpečnější než dnes, sem tam auto, velbloudí karavany nomádů, vesničky čítající nějakou tu chaloupku s početnými rodinami, zahalené ženy, muži v tradičních úborech i zvědavé děti, které se rády fotily.

Jaký byl Irák v roce 1966? Malý obrázek si můžete udělat z fotografií Mirky Baštové. Bylo osm let po svržení monarchie hášimovských panovníků, kteří se považovali za potomky proroka Muhammada. V 60. letech vládla armáda, jejíž představitelé navázali bližší vztahy se SSSR. Saddám Husajn ještě nebyl u moci a šíitské svatyně ve městech Karbalá a Nadžaf byly obleženy věřícími.

PhDr. Zuzana Kříhová je íránistka se specializací na perský jazyk a literaturu. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o íránských ženách i mužích, o hidžábu uctívaném i zatracovaném, o nemravně oděných chodkyních, perském smyslu pro humor i o iránském „přeháfezování“.

Myra patřila mezi šest hlavních měst tzv. Lýkijské ligy. Z jejího přístavu vyplouvaly lodě do Říma i do Egypta, navštívil ji římský císař Hadrián, píše se o ní v Bibli. Dávno tomu, dnes leží archeologický areál s úchvatnými skalními hroby významných lýkijských občanů i římským divadlem na kraji ospalého městečka Demre, známého skleníky a rajčaty. A sv. Mikulášem.