Den 4: přejezd do Pamukkale

Včera jsem jel poprvé v Turecku vlakem, dnes podruhé. A tentokrát to bylo přesně podle jízdního řádu. Ze Selcuku těsně před desátou ranní, ve 13:40 Denizli. Hned vedle vlakového nádraží v Denizli je autobusový terminál. Hledám nějaké minibusy do Pamukkale, musí se po schodech dolů, minibusů spousta, ale na žádném nápis Pamukkale. Ptám se, ano, přijede sem, za chvíli. Minibusy jezdí ještě kus za Pamukkale, mívají tedy vpředu nápis Karahayit. Nebo Pamukkale – Karahayit. Cena 50 tl, zastavuje v centru.

Pamukkale je slavné oslnivě bílou krásou svých travertinových kaskád, v překladu prý jméno znamená „bavlněný hrad“. Tisíce let se formují tyto bělostné terasy a kaskády, v nichž se v minulosti smělo koupat. A nad nimi pozůstatky antického města Hierapolis. Před čtvrtou hodinou odpoledne jsou kaskády krásně nasvícené sluncem, ale vstup odkládám. Na Museum Pass je možný do každé památky pouze jeden vstup, což znamená, že si nechám více času až šestý den. Zítra Afrodisias nedaleko města Geyre jihozápadně od Denizli, jak název napovídá, má mnohé společné s bohyní krásy Afrodíté. Je to téměř 100 kilometrů, bez auta obtížná doprava, v hotelu domluven soukromý výlet za 100 eur.


Pamukkale


Pamukkale

Den 3: Magnesia, stadión

Magnesia, archeologické naleziště asi 25 km od Selcuku. Taxikáři chtěli 100 eur za cestu tam a po několika hodinách zpět, což je nesmyslně předražené. Na takovou „nabídku“ reaguji odchodem. Takže vlakem půl hodiny do Ortaklaru, potom 4,5 km pěšky po silnici, po kilometru ale jel minibus za 25 tl. Místo 100 eur utraceno za vlak a minibusy 100 českých korun. Kdyby nabídli méně, měli kšeft, ale když chce někdo příliš…

Magnesia je archeologické naleziště, jakých je v Turecku přehršel. Až na… stadion. Kdyby nebyl, nemá smysl se trmácet, ale je. Jeden z nejzachovalejších v celém Středomoří. Nuže, stojí za to se sem trmácet za sto korun. Vlak měl 40 minut zpoždění, zpět polovinu. Ze Selcuku pouze dvě stanice, ale kus cesty. Vstupné součástí Museum Pass Aegean, jinak asi 3 eura. První vykopávky v Magnesii provedl v letech 1891 až 1893 německý archeologický tým vedený Carlem Humannem, tím, který objevil Pergamon (oltář je v Berlíně). Světlo světa spatřily pozůstatky Artemidina chrámu i agora. Stadion je mimo areál, nejprve dále po silnici asi 100 metrů, poté odbočka doprava a přibližně kilometr po dobře značené silničce, dá se tam vyjet i autem. Jak jsem šlapal nahoru, kolem stále novodobý pevný plot, začaly se do mne vkrádat obavy, aby nebyl kvůli nějakým opravám stadion oplocený a uzavřený. A když se objevila nepřekonatelná brána s nějakým tureckým nápisem, obavy se naplňovaly. Naštěstí jsem si všiml nenápadného zvonku. Zmáčknutí, za pár sekund se ozvalo welcome a brána se začala otevírat. Záludný vstup.

Až do roku 1984 jen zelená louka… Stadión byl schován pod mocnou kupou zeminy, ale archeologové podle tvaru prostoru tušili, že by pod ní mohlo „něco“ být. Práce trvaly desítky let, výsledek je úžasný. Odhalili stadion z 1. století pro 30 tisíc diváků, kteří sledovali závody vozatajů i atletické hry. A paráda, žádné zábrany, smí se nahoru. Mimochodem, posadil jsem se na horních mramorových sedačkách a… strávil tam hodinu a půl. Úplně sám, pouze několik úvodních minut s jednou skupinkou. Sám, až na spoustu ještěrek. Délka dráhy je udávána 189 metrů, stadión byl využíván až do 4. století. Stovky mramorových „křesílek“, ty nejluxusnější až nahoře, evidentně byly řady sedadel předem určeny pro určité skupiny, pro chudší i bohatší. Jako v současnosti. Určitá místa byla vyhrazena i pro diváky, kteří přijeli z Efesu.

Cestou zpět minibus, zastávka je přímo u areálu, odhaduji, že každých patnáct minut něco jede. V Ortaklaru zbýval čas na čaj v nádražní putyce. Taková čtvrtá cenová, jak se dříve říkávalo. Čaj za 10 tl, tedy 5 korun. Zahrádka hned vedle kolejí, přibližně dvacet mužů a žádná žena. Většina hrála mně neznámou hru, nebo karty. Až na špinavé ubrusy pohodové posezení, jen si nesmíte sednout blízko toalety.


Magnesia, stadión


Magnesia, stadión


Magnesia, stadión, mramorové sedačky nahoře


Magnesia, současný život na antickém stadiónu


Magnesia, latríny

Den 2: Efes

Jak ze Selcuku do Efesu? Pěšky. Jistě, není to pár stovek metrů, ale asi 3,5 km. Ovšem po pravé straně silnice je fajn chodník lemovaný stromy a sochami se lví hlavou (až ke křižovatce, pak zbývá kilometr), možná se k vám připojí pes, se mnou šel jeden asi dva kilometry až do Efesu. Koček i psů je všude plno a palec nahoru pro místní, jak jsem pozoroval už během minulých návštěv Turecka, starají se o ně. Psi jsou sice tuláci, ale všichni mají čip v uchu, a především vypadají zdravě. A působí mírně, pokud začnou štěkat, je to na jiného psa, který narušuje teritorium. Kočky muslimové milují odjakživa, tak, jak je miloval prorok. Takže se běžně stane, že usednete v restauraci a hop, nejen pod stolem, ale vedle vás sedí na lavici micina. Před vstupem spousta krámků, restaurace, předražený Museum Shop. Uvnitř v archeologickém areálu nejsou toalety, pouze u vstupu, jsou tam snad dva kiosky, půl litru vody za 37 tl, třetinka Coca-Coly za 157 tl. Dělte dvěma a je to v českých. Příjemné je, že v areálu nejsou žádní obtěžující prodejci všeho možného.

Vstupné do Efesu nepatří k levným, stojí 40 eur, včetně tzv. Terrace Houses 52 eur. Za 95 eur doporučuji koupit týdenní Museum Pass Aegean, v něm je vstup do spousty archeologických památek regionu, např. Magnesia, Hierapolis, Pergamon, Laodikeia, Smyrna, Didyma, Priene, Aphrodisias, Miletus. Ceny se udávají na internetu v eurech, ale platit hotově je možné pouze v turecké měně.

Symbolem Efesu je knihovna, kterou dal postavit v první polovině 2. století římský konsul Tiberius Julius Aquila Polemaeanus jako pohřební památník svého otce. Nepochybně jedna z nejkrásnějších antických památek, na druhou stranu… ta působivá fasáda nepřežila několik zemětřesení a nově ji vztyčili ve druhé polovině 20. století. Na informační ceduli se podívejte na starou fotografii, není na ní nic z toho, co vidíte před sebou. Je konec října, ovšem teplé a slunečné počasí přilákalo spoustu lidí, včetně početných skupin z východní Asie. Nikdo by neměl vynechat Terrace Houses, ruiny domů jsou schované pod novodobou střechou, mnohé mají barevné malby na zdech i podlahové mozaiky. Divadlo je nepřístupné, hyzdí ho jeřáb, prý se na něm pracuje, ale nikoho jsem pracovat neviděl. Rozsah památek napovídá velikost a slávu starověkého města, bohužel, současný Efes jsou trosky, nebo nedávné rekonstrukce. Připomenu, že jméno Efes nese i nej turecké pivo, půl litru čepovaného jsem viděl za 150 tl.


Celsova knihovna


Celsova knihovna – před anastylózou


Efes, divadlo


Efes, Terrace Houses

Zítra Magnesia, archeologické naleziště asi 25 km od Selcuku. Taxikáři chtěli 100 eur za cestu tam a zpět po několika hodinách, což je nesmyslně předražené. Takže vlakem do Ortaklaru, potom 4,5 km pěšky. Ovšem předpokládám, že dlouho pěšky nepůjdu a někdo zastaví, uvidíme.

Den 1: Let Praha – Istanbul – Izmir – Selcuk

V 10:25 z Prahy, přestup v Istanbulu na letišti Sabiha Gökçen přibližně 50 km východně od centra města. Sabiha Gökçen je považována za první bojovou pilotku v historii země (ve 23 letech) a byla adoptivním dítětem prvního prezidenta Turecké republiky Mustafy Kemala Atatürka. Na letišti výměna peněz na cestu z Izmiru do Selcuku (100 eur / 4750 tl). Poté let do Izmiru, 45 minut. Jak je v Turecku zvykem, po východu z letiště čekají taxi, a především pevné ceny napsané na ceduli. Selcuk 2650 tl za asi 60 km, jede se. Taxikář má fotku Atatürka tam pod zrcátkem, kde mnozí mají např. růženec. Stmívá se a konečně v zamluveném hotelu v Selçuku.

Turecká lira (TRY) v posledních letech hodně klesala, před dvěma lety bylo za euro asi 28 tl, v současnosti kolem 48.

Plán má jednoduché obrysy – Ephesus, dále Magnesia, Hierapolis, Laodikeia, Aphrodisias, Pergamon, Smyrna… uvidí se.